V prosinci jste oslavily pětileté výročí. Můžete zpětně zhodnotit svou dosavadní činnost?
Jsme moc spokojené, naštěstí je to lepší, než jsme původně vůbec doufaly. Říká se, že v byznysu je pátý rok zlomový, a myslím, že to platí. Na druhou stranu mám pocit, že to uteklo velice rychle, stále se považujeme za mladou galerii. První dva roky to bylo samozřejmě velmi těžké. Prodeje byly minimální, sběratelé nás nebrali vážně, a ani umělci si nebyli jistí. První rok jsme jen hledaly cesty, jak může komerční galerie vůbec fungovat, protože tady u nás nejsou téměř žádné galerie, které by fungovaly klasickým „západním“ stylem a dlouhodobě pracovaly s umělci. Neměly jsme se s kým poradit, proto jsme zkoušely různé způsoby, jak galerii vést. Druhý rok jsme už jely na veletrh mladého umění Liste do Basileje, což považujeme za možná osudový okamžik. Nejenom že jsme byly přijaty v konkurenci 300 galerií z celého světa a mohly poprvé ukázat své umělce v zahraničí, ale také nám osobně to velice pomohlo v tom, že jsme si mohly popovídat s ostatními galeristy a postupně sbírat zkušenosti.

Podle jakých kritérií se rozhodujete, na který veletrh se přihlásíte?
Prvním hlediskem jsou pochopitelně naše finanční možnosti, protože náklady na účast jsou velmi vysoké. Na začátku jsme se účastnily především veletrhů pro mladé umění. To je vlastně jediný způsob, jak se později můžete dostat na ty hlavní významné veletrhy. Musíte mít za sebou nějakou historii. Proto jsme se rozhodly pro první veletrhy, i když jsme na to tehdy finančně neměly. Jen jsme doufaly, že aspoň něco prodáme, abychom pokryly náklady. A to vlastně platí doteď. Když jedeme na veletrh, nikdy nevíme, jestli se něco prodá. Jsme velmi vděčné, že od druhého roku existence dostáváme grant od ministerstva kultury, který používáme právě na účast na veletrzích. Provozovat galerii je dlouhodobá investice, která se vrací postupně, a také vše, co vyděláme, dáváme zpět do galerie. Z časových i finančních důvodů jezdíme na dva tři veletrhy ročně a vždy směřujeme na ty nejdůležitější, jako je Frieze v Londýně nebo Basilej.

Co pro galerii znamená účast na takovém veletrhu?
Pro nás je to absolutně nejdůležitější! Kromě prodejů jde především o kontakty s kurátory, řediteli muzeí, ostatními galeristy, se kterými si vyměňujeme zkušenosti, uměleckými kritiky, novináři atd. Je to vůbec ta nejlepší reklama, když se v časopisech Frieze nebo Art Forum objeví seznam účastníku veletrhu Art Basel a naše galerie je mezi nimi. Na veletrzích se potkává celý umělecký svět, a pokud pak někdo zavítá do Prahy, přijde za námi. Je to vlastně potvrzení úrovně kvality. Mezinárodní scéna nás určitým způsobem sleduje, pokud bychom nebyly na veletrzích, v podstatě bychom neexistovaly.

Loni jste byly vybrány na jednu z doprovodných sekcí Art Basel, který je asi nejprestižnější akcí tohoto druhu. Liší se nějak od jiných veletrhů?
Každý rok je lepší než ten předchozí a účast na Art Statements byla naprosto skvělá (Art Statements je sekce veletrhu Art Basel určená mladým galeriím, které prezentují výstavní projekt jednoho svého umělce; poznámka redakce). Cítily jsme rozdíl mezi dosavadními veletrhy a Art Basel. Jsou zde dobří sběratelé, kteří tolik netlačí na ceny, a i kontakt s lidmi je daleko profesionálnější. Ale hlavně jsme měli velmi úspěšnou instalaci. Eva Koťátková dostala skvělé kritiky. Celkově pro ni byl rok 2010 velmi dobrý, zúčastnila se ještě bienále v Liverpoolu a letos byla pozvána na bienále do Lyonu a skupinovou výstavu v Kunstraum v Innsbrucku. Chtěly bychom se zároveň přihlásit s podobným specifickým projektem na Frame, sekci pro mladé galerie na veletrhu Frieze v Londýně. Už v roce 2009 jsme byly vybrány na tuto akci s instalací Josefa Bolfa a to pro nás bylo velmi přínosné. Dá se říct, že naše galerie pomalu, ale jistě dospívá.

V létě jste se zúčastnily projektu Villa Reykjavik. Můžete ho trochu představit?
Je to projekt varšavské galerie Raster, která získala grant na to, aby na měsíc vytvořila v islandském Reykjavíku galerijní čtvrť. Pozvala třináct evropských galerií jako například přední berlínskou galerii Johann König, Jan Mot z Bruselu, Jocelyn Wolff z Paříže, nebo skvělou londýnskou galerii IBID. To pozvání pro nás bylo velkým komplimentem, vnímaly jsme to jako jinou formu propagace. Nejednalo se o komerční záležitost, každá galerie si připravila kurátorskou výstavu. Nás napadlo, jestli by Tomáš Vaněk nechtěl vytvořit společnou instalaci s Alenou Kotzmannovou, a oni přišli na způsob, jak spolupracovat.

Na podzim jste ještě vystavovaly veletrhu Paris Photo.
Ano, to byl dobrý veletrh, i když zaměřený výhradně na fotografii. Přišlo hodně lidí, ale prodeje byly menší, než jsme doufaly. Každopadně zde byla příjemná atmosféra, osobně se přišel představit francouzský ministr kultury a byly jsme pozvany na různé večeře se sběrateli. Podpořilo nás i České centrum v Paříži, protože kurátorská sekce veletrhu byla tematicky zaměřená na fotografii ze zemí střední Evropy. Byly jsme především spokojené s instalací a Alena Kotzmannová, Viktor Kopasz a Jirka Thýn dostali hodně dobré kritiky. 

Z výčtu vašich aktivit je evidentní, proč jste označovány za nejúspěšnější českou galerii. Má to dopad na prodej?
Pochopitelně se někteří umělci prodávají líp než ostatní, ale to je normální. Na začátku jsme neměly žádné české sběratele, jen několik jmen, a to díky předchozím kontaktům. Teprve když jsme se vrátily z prvního veletrhu, si možná řekli, že to české mladé umění nebude tak špatné, když je o něj v zahraničí zájem. My máme s našimi umělci exkluzivní smlouvu, takže sběratelé musí nakupovat přes galerii. Naštěstí si už začínají zvykat, že takhle funguje umělecký provoz a že galerie má mezi umělcem, sběratelem či výstavní institucí své pevné místo. Na druhou stranu je trochu směšné, že se o nás říká, že jsme nejlepší, když tu není téměř žádná konkurence.

Máte pocit, že počet českých sběratelů narůstá?
Těžko říct, jestli se to číslo zvětšuje. Čeští sběratelé jsou velmi konzervativní, v podstatě kupují jen malbu a jsou také velmi opatrní. To znamená, že se rozhodnou pro umělce, který už si vybudoval určité postavení. Například v roce 2006, kdy jsme uspořádaly první výstavu Josefa Bolfa, se prodal jen jeden obraz, a to ještě cizinci. To, že dnes k nám chodí víc sběratelů, asi neznamená, že sbírá víc lidí, spíš to, že naši umělci jsou známější a lidé se již tolik nebojí do nich investovat. To platí třeba pro Bolfa nebo Jirku Thýna, naopak Eva Koťátková má víc sběratelů v zahraničí. Jako velký problém vnímáme to, že nenakupují české instituce. Máme skvělé umělce, kteří do jejich sbírek patří, ale oni čekají a pak si stěžují, že jejich cena je příliš vysoká.

Jaký máte názor na současnou situaci v českých muzejních institucích a na pozici kurátorů?
Je velká škoda, že nejlepší čeští kurátoři současného umění pracují nezávisle. Možná jedinou výjimkou je Ondřej Chrobák v GASKu, ale ostatní pracují v podstatě „z domova“. Je to neuspokojivá situace jak pro české instituce, tak i pro nás komerční galerie, protože tu naprosto chybí platforma pro mezinárodní diskurs. Celá naše umělecká scéna je až moc nezávislá, bojí se spojení s institucemi. A ty naopak nutně potřebují novou krev, protože stagnují a nereflektují, co se aktuálně děje. Představ si, kdyby třeba Národní galerie měla kurátorský tým z lidí, jako je Pavel Vančát, Edith Jeřábková, Tomáš Pospiszyl nebo Jan Zálešák.

Jaké jsou vaše další plány?
Jsme velmi spokojené, ale určitě se nesmíme zastavit nebo si oddychnout. I když jsme říkaly, že naše pozice je lepší, necítíme, že by to bylo jednodušší. Naopak máme víc práce, což je samozřejmě dobře. Rády bychom třeba měly větší prostory jako pořádný sklad nebo depozitář, ale vzhledem k nízkému rozpočtu nechceme omezovat aktivity galerie. Stále přemýšlíme, jak dál pracovat, co by mohlo fungovat. Systém komerční galerie se neustále mění a i vztah mezi galeristou a umělcem je komplikovaný. Tady v Čechách si většina lidí myslí, že galerie je čistý prostor pro prodej umění, ale nás baví dělat kurátorské projekty, být součástí procesu. Máme svobodu dělat si, co chceme.

Galerie Hunt Kastner Artworks sídlí v Kamenické ulici na pražské Letné. V jejím portfoliu se nachází řada známých jmen současné české scény jako Josef Bolf, Jiří Thýn, Eva Koťátková, Jiří Skála, Jan Šerých, Tomáš Vaněk nebo Alena Kotzmannová. Soustavně jezdí vystavovat a prodávat své umělce na přední zahraniční veletrhy, zároveň se podílejí i na řadě nekomerčních projektů. /www.huntkastner.com