Z dostupných dat odborného serveru Artprice.com o veřejných aukcích lze vyčíst progres celkového počtu i finančního zhodnocení Magrittových obrazů, kreseb či tisků. Kupci se soustřeďovali především na větší formáty a exkluzivní provenienci děl. Velká část z nich pocházela z rodinných majetků, byla malována přímo na zakázku nebo jen párkrát změnila vlastníka formou daru. S Magrittovým uměním se spíše „bydlelo“, než investičně spekulovalo. 

Prezentace obrazu Reného Magritta Říše světel před sídlem aukčního domu Sotheby´s v Londýně.

Mezi lety 2003 a 2017 prošlo trhem 111 děl a vyvolávací ceny těch tehdy nejdražších se pohybovaly kolem 5 až 7 milionů dolarů (kolem 150 milionů korun). Díla střední kategorie se letos odhadovala na 19 až 20 milionů dolarů (kolem 480 milionů korun). Před pěti lety si světové aukční domy pochvalovaly „magrittovský“ celkový roční obrat 77,7 milionu dolarů (přibližně 1,9 miliardy korun) a belgický autor se tak zařadil mezi absolutní špičku meziválečných a poválečných modernistů.

A to měl ještě přijít letošní březen u londýnské aukční síně Sotheby´s, kdy se jen jeden Magrittův obraz prodal za „ultrarekordních“ 59,4 milionu liber/79,7 milionu dolarů (orientačně necelé 2 miliardy korun). Již teď je jasné, že další souhrnná maxima koncem roku padnou, neboť již v květnu v New Yorku slavilo milionové úspěchy autorových 8 položek při pozůstalostní dražbě ze sbírky americké podnikatelky a mecenášky Rosalindy Gerstenové Jacobsové (součástí byla i rekordní fotografie Man Raye).

Bruselský úředníček

Magrittův výtvarný projev byl precizně malířský, s důrazem na barvu, objem a plasticitu, ale zároveň se bavil iluzorností celé umělecké disciplíny. Typickým náhledem na triádu umělecké dílo – zobrazená „realita“- divák mu byl vizuální paradox, někdy zcela zjevný, jindy skrytý v enigmatickém titulu obrazu. Jednoduše dával divákovi na vybranou, zda chce či nechce věřit tomu, co doopravdy vidí.

Belgická sběratelka, Magrittova přítelkyně a múza Anne-Marie Gillionová Crowetová před obrazem Říše světel, který zdobil její obývací pokoj v bruselském domě v letech 1961-2009.

Cestu k publiku si však hledal poměrně těžko. Magrittova autostylizace do středostavovského bruselského úředníka upraveného zevnějšku, s buřinkou a komisním výrazem příliš neodpovídala představě rozervaného surrealisty, podléhajícího introspektivním či psychoanalytickým náladám. Svou tvůrčí tezi kdysi vystihl: „Nemám v plánu nic vyjadřovat, jen zobrazuji a zkouším a dohledávám.“ Vystavoval sice na obou stranách Atlantiku a se svými objednateli, často z řad evropské i americké smetánky, si vybudoval pevné vazby, větší pozornosti se mu však dostalo až na přelomu 50. a 60. let 20. století.

Současní zájemci o jeho dílo se s ním mohli seznámit například na velkých retrospektivách ve vídeňské Albertině v roce 2011 nebo v Centre Pompidou v Paříži v roce 2016, z nichž se dále generovaly nové „objevy“ ze soukromých sbírek posledních let. Institucionálním centrem je samozřejmě Brusel, kde se v roce 1998 otevřelo Muzeum Reného Magritta na Rue Esseghem, v domě, v němž přes dvacet let žil a pracoval - včetně proslulého zahradního domku, ve kterém provozoval svou oficiální živnost reklamního grafika. Před třinácti lety se po nákladné rekonstrukci zpřístupnilo Magrittovo muzeum s expozicí 230 jeho děl a archiválií.

TOP 5 Reného Magritta na veřejných aukcích

(konečné částky uvedeny vč. poplatků v příslušné měně):

1/

Tématiku setkávání světla a stínu, dne a noci zpracovával malíř opakovaně, celkem sedmnáctkrát v rozmezí let 1949-65. Životopisci připomínají historku, že sotva jednu z verzí Říše světel Magritt vystavil v roce 1954 na Benátském Biennále, rázem si ji zamluvili čtyři kupci najednou, mezi nimi i Peggy Guggenheimová. Aby uspokojil všechny zákazníky, domaloval obratem obrazy i pro ty zbývající. V březnu vydražené velkoformátové plátno vytvořil Magritt pro rodinnou přítelkyni Anne-Marie Gillionovou Crowetovou (nar. 1939), jeho dívčí múzu a celoživotní podporovatelku, v roce 1961. Belgická sběratelka a bývalá tenisová šampionka svěsila obraz ze stěny svého obývacího pokoje teprve před 13 lety, kdy jej zapůjčila do nově otevřeného Magrittova muzea. Jako exkluzivní artefakt té nejvyšší umělecké hodnoty se jej rozhodla veřejně nabídnout ke koupi až nyní, ostatní autorovy obrazy plánuje ponechat v rodinné sbírce jako památku na osudové přátelství s malířem. U Sotheby´s byla dohodnuta prodejní garance ve výši 60 milionů dolarů, konečná cena ji o dalších téměř 20 milionů dolarů překonala. Nový majitel by dle odborných spekulací měl pocházet z Asie.

2/

Obraz z roku 1937 je kryptoportrétem britského básníka a patrona surrealistů Edwarda Jamese, tehdy třicetiletého. Při Magrittově raném pobytu v Londýně jej u sebe nechal bydlet a jako slibnému avantgardnímu malíři mu věnoval svou ideovou i finanční podporu z téměř nevyčerpatelného rodinného jmění. Podobizna vnikla na zakázku: malíř Magritte si vymyslel aranžmá a kompozici a fotograf Man Ray pořídil snímek. Až do roku 1979 zůstal obraz v Jamesově osobním vlastnictví, resp. v majetku jeho nadace, odkud přešel do soukromé sbírky. V listopadu 2018 zůstavil Princip slasti tehdejší autorský rekord.

3/

O výkladu enigmatického díla s fragmentární postavou v typickém „magrittovském“ úboru se dodnes vedou odborné debaty: zda se jedná o autoportrét, o modernistický fenomén dvojníka či o zpochybnění hodnoty času a prostoru. Názvy Magrittových obrazů si pohrávají s divákovou představivostí, co je vlastně reálné a co „nad-reálné“, a zda právě obyčejný muž na Všedním místě nepředstavuje ty nejryzejší hodnoty světa. Šestašedesátiletý umělec namaloval metrové plátno pro sběratele Gustava J. Nellense. Několik dekád pak strávilo v asijských sbírkách, do únorové aukce v roce 2019 vstupovalo s odhady kolem 15 milionů liber. U Sotheby´s v Londýně uspělo za necelých 18,4 milionu liber.

4/

Čerstvě dokončený obraz prezentoval Magritte na každoročním Salonu v Charleroi v březnu 1962. Hned z výstavy jej koupil americký právník, znalec a propagátor jeho díla v Americe Harry Torczyner a přes tři další majitele se Vítězný oblouk objevil v Londýně před dvěma lety se zprůměrovanou odhadní částkou kolem 8 milionů liber. Více něž dvojnásobný nárůst konečné částky jen potvrdil akviziční poptávku po Magrittových velkých formátech a perfektně vypracovaných malbách. Solitérně stojící strom s pozadím pokrytým lístky opět připomíná autorovy odvážné vizuální paradoxy, kdy zpochybňuje samu podstatu uměleckého zobrazení. Perspektivně zmenšený kmen a koruna vystupují ze záplavy zblízka pojatého listoví, vše v modrozelené chromatice.

5/

Momentálně páté nejdražší dílo patří, snad trochu symbolicky, do tematické skupiny „denních nokturn“ stejně jako absolutní jednička Magrittových dražeb. Pohled na spoře osvětlenou ulici s řadovými domky a siluetou vzrostlých stromů připomíná Magrittovo vlastní milieu na konci 40. let, tedy poválečný Brusel a jeho bydliště na Rue Esseghem. Francouzský titul L’empire des lumières by se měl dle některých interpretací překládat spíše jako Nadvláda světel, neboť dominance této entity se odráží ve vnějším světě, tedy i ve světě umění. Provenienční historie obrazu je od doby vzniku po poslední prodej spojena s Magrittovým americkým „distančním“ angažmá: hned v srpnu 1949 jej pro svou newyorskou centrálu zakoupil dvorní galerista Alexandre Iolas, o rok později přešel do majetku bankéře a politika Nelsona Rockefellera, který plátno věnoval své sekretářce jako vánoční dárek. V soukromých sbírkách zůstal desítky let až do listopadu 2017, kdy dosáhl na částku přes 20,5 milionu dolarů.