Josef Šíma: Troska, 1932, tempera na plátně, 66 × 109,2 cm
cena: 21 510 000 Kč, Christieʼs 8. 6. 2016

Jedná se o temperu vytvořenou ve Francii v roce 1932, která byla aukční síní Christieʼs nabízena s výrazně podhodnoceným odhadem 70 až 100 tisíc eur (bez aukční provize). Po mimořádně dlouhé licitaci, kdy o plátno bojoval telefonický limit a zájemce na sále, byla tato kompozice přiklepnuta za šestinásobek horní hranice odhadu, tedy za 600 tisíc eur. To včetně provize aukční síně činí 721 tisíc eur, přičemž k této částce je třeba ještě připočíst DPH z provize, droit de suit – poplatek pro držitele autorských práv – a za předpokladu, že nabyvatel díla pochází z Evropské unie, ještě dovozní DPH z kladívkové ceny.

Reálná cena tak ve výsledku vystoupá na téměř 794 tisíc eur. Případný kupec z České republiky by tak, pokud budeme počítat s kurzem v den aukce, zaplatil 21,5 milionu korun. Vzhledem k částce, která je i v rámci spekulativně tolik oblíbených bohemik poměrně vysoká, je pravděpodobné, že toto opakovaně vystavované a publikované dílo skončilo u konečného sběratele. Přestože žádná Šímova práce dosud v aukci výše obchodována nebyla, nelze říci, zda se z dlouhodobého hlediska jedná o autorův tržní strop.

Šímovy surrealistické obrazy z konce 20. a 30. let jsou na českém a světovém trhu raritní a za posledních deset let by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Je možné, že dosavadní, osm let trvající maximum velkoformátové Lédy s labutí (Ztroskotání) z roku 1938 (aktuálně k vidění na výstavě Krása bude křečovitá v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou), jejíž nárůst z minimálního podání 3,3 milionu na téměř 17,23 milionu korun byl tehdy bezprecedentní a posunul cenové uvažování o tomto malíři.

Josef Šíma: Léda s labutí, 1938, olej na plátně, 83 × 146 cm
cena: 17 228 000 Kč, Galerie Art Praha 21. 9. 2008

Přestože informace v aukčním katalogu hovořily úsporně, Troska se může pochlubit výjimečnou proveniencí, která je svým způsobem také svědectvím o celoživotním přátelství mezi Josefem Šímou a Jiřím Voskovcem. Již z období malířova školení u prof. Jana Preislera jsou v Národní galerii dochované podobizny všech sourozenců Voskovcových. Šímův otec byl totiž kameníkem a sochařem a později i vedl „veřejné kursy pro pro kreslení, malování a modelování“ (mezi jeho žáky patřil František Kupka, Otakar Španiel nebo Bohumil Kubišta) a udržoval přátelské styky se zcestovalým malířem Soběslavem Pinkasem, Voskovcovým dědem, a jeho rodinou.

Je dobré připomenout, že když se Jiří Voskovec v roce 1905 na sázavské Pinkasově chalupě narodil, jeho příjmení bylo Wachsmann. Malíř Alois Wachsman, který také navrhoval scény a kostýmy pro Osvobozené divadlo, byl Jiřího bratrancem. Rodinné zázemí bylo historicky frankofilní, takže bylo přirozené, že Voskovec odjel studovat lyceum do Dijonu, odkud v roce 1921 píše do Československa vůbec první článek o italském futurismu a o dvě léta později obesílá Bazar moderního umění obrazovou básní Jízda na motocyklu, vytvořenou zcela v duchu Marinettiho manifestu. Po návratu vstoupil do hnutí Devětsil, jehož byl Šíma zakládajícím členem, a plně se zapojil do prvorepublikového avantgardního millieu.

V tu dobu však byl už jeho přítel několik let v Paříži, kde se nejprve živil vytvářením knižních vazeb a výrobků z kůže, později jako módní návrhář. Šíma se zde ale rychle etabloval a stal se členem uskupení Le Grand Jeu (Vysoká hra), sdružujícího zejména básníky a literáty. Některé texty přitom transponoval do češtiny Voskovcův starší bratr Prokop, překladatel z francouzštiny, ruštiny a angličtiny, díky němuž vyšlo také první souborné vydání díla francouzského „proletého básníka“ Lautréamonta. O tom, že Šímovu tvorbu v rámci této skupiny Jiří Voskovec reflektoval, svědčí i skutečnost, že o Vysoké hře publikoval několik článků na stránkách devětsilského časopisu ReD.

Ze vzpomínek Voskovce je evidentní, že svého přítele z dětství velmi obdivoval a není tudíž překvapením že na Šímově výstavě mapující jeho tvůrčí vývoj za posledních deset let, která se konala v roce 1936 v Obecním domě, již figurovaly obrazy, které Voskovec a jeho bratr vlastnili. Příznačné také je, že jiná tempera ze stejné periody již tehdy patřila do majetku Jana Wericha, který obraz postoupil pozdějšímu členovi skupiny Ra Jaroslavu Puchmertlovi. Šíma v roce 1935 rovněž namaloval Werichovu ženu Zdenu.

Přední a zadní strana obrazu, foceno autorkou článku v Christieʼs v Paříži

Z dokumentů vyplývá, že na tuto částečně prodejní výstavu byl z Šímova francouzského ateliéru přivezen také představovaný obraz Troska. Oceněn byl na 9 tisíc korun, což je částka, které tehdy odpovídala jednomu ministerskému platu. Je pravděpodobné, že Voskovce kromě atraktivity námětu čerpajícího z antického světa, který mu byl blízký, na obraze přitahovalo také scénické aranžmá a jakési bezčasí, evokující divadelní atmosféru, a že mu Šíma po výstavě tuto kompozici věnoval. Voskovec si obraz později odvezl do Spojených států.

Do Československa se pak obraz vrátil ještě jednou. V dramatickém roce 1968 byl zapůjčen na velkou putovní retrospektivu Josefa Šímy, zaštítěnou teoretikem Františkem Šmejkalem. Zpráva o příchodu ruských vojsk zastihla Šímu v Paříži a Voskovce v USA. Oba situaci v Československu bedlivě sledovali. Voskovec v jednom svém dopise Werichovi píše: „Vašíček (Voskovec) je v Paříži se svou milkou, jeli tam na nějakou událostmi jen urychlenou prázdninovou cestu. Teď tam trčí, neznalý slova francouzštiny, či jiného civilizovaného jazyka, co host starých surrealistů, které Prokopovic (pozn. rodina bratra Prokopa Voskovce) hostili minulé jaro v Praze. Pepík Šíma mu prej říkal, že za tejden u rádia, poslouchaje, jak Moskali zabrali, zestár o tolik, co by mu za normálních okolností bylo vzalo dva roky.“

Sedmasedmdesátiletému malíři v této situaci jistě nepomohlo vědomí, že se na okupovaném území pohybují takřka čtyři stovky jeho obrazů a kreseb, které se v tu dobu přesouvaly ze Slovenské národní galerie v Bratislavě do Moravské galerie v Brně. Po skončení této výstavy Troska putovala zpět do Voskovcova domu v Americe, kde zůstala až do nedávné doby. Ve Šmejkalově monografii z roku 1988 se proto například objevuje pouze v černobílé reprodukci.