Alois Wachsman: Plakát výstavy Poesie 1932

Tímto textem upozorňoval v říjnu 1932 Josef Gočár coby předseda SVU Mánes pražský magistrát, ministerstva školství a zahraničí a další instituce na právě zahájenou výstavu „obsahující nejmodernější umění“. Slavnostní zahájení, které živě přenášel Radiojournal, se skládalo z pásma hudebních recitálů a četby poezie. Jaroslav Ježek dokonce zkomponoval pro výstavu novou skladbu. „(Ježkovo) Capriccio je orgií rytmů na hranici snesitelnosti, jeho divoký kalibr může být nejlépe vystižen zjištěním, že Stravinského Rag Music působila vedle něho skoro vybledle a způsobně,“ referoval o vernisáži Prager Tagblatt.

Prvotním impulsem k výstavě byla jednání mezi vedením SVU Mánes a skupinou mladých umělců, kteří ze spolku v roce 1930 vystoupili. Jedním z požadavků, jímž podmiňovali svůj návrat, bylo uspořádání mezinárodní výstavy zaměřené na nejsoučasnější umění. Původně byla plánována již na jaro 1932, nakonec se ji však podařilo realizovat až v podzimním termínu. Zúčastnilo se jí 23 autorů, přičemž těsnou většinu měli zahraniční umělci. Co do počtu vystavených děl byl však poměr 2:1 ve prospěch domácích. Svá díla, sami či prostřednictvím svých galerií, do Prahy poslali Hans Arp, Salvador Dalí, Max Ernst, Aleberto Giacometti, Giorgio de Chirico, Paul Klee, Joan Miró a další. Z českých umělců byli výstavní komisí, kterou tvořili Vincenc Makovský, František Muzika a Toyen, vybráni Emil Filla, Adolf Hoffmeister, František Janoušek, Bedřich Stefan, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Alois Wachsman, Hana Wichterlová a také všichni tři porotci.

Max Ernst:
Revoluce noci (Pieta), 1923,
olej na plátně, 116 x 89 cm,
Tate Modern, Londýn

Ze strany odborné i laické kritiky se výstava dočkala rozporuplného přijetí a během měsíce si ji do budovy Mánesa přišlo prohlédnout 2208 platících návštěvníků. Ačkoliv ve zprávě pro média se organizátoři chlubili, že „hned při zahájení byly zakoupeny tři obrazy,“ prodeje patrně zůstaly za očekáváním. Závěrečné vyúčtování v příslušné kolonce uvádí částku 13 574 Kč, což naznačuje, že se prodávaly hlavně drobnější práce. Obrazy čerstvě třicetileté Toyen byly například nabízeny za částky od 1500 do 6000 Kč. Vůbec nejdražším dílem výstavy byl obraz Maxe Ernsta Revoluce noci (Pieta), který v 80. letech skončil ve sbírce londýnské Tate Modern. Na podzim 1932 byl v Praze nabízen za 24,5 tisíce korun. Z českého umění byl nejdražším kusem rozměrný akt Žena v chaise longue od Emila Filly, který byl na prodej za 22 tisíc korun.

Požadované ceny nebyly nijak nízké. Měsíční plat úředníka v soukromé sféře byl za první republiky 1300 Kč, ministři nebo univerzitní profesoři pobírali 5 tisíc měsíčně. Dnes je ministerský plat 106 tisíc a průměrná mzda se pohybuje kolem 25 tisíc korun, s jistou licencí tak lze tehdejší ceny převádět na současné tak, že je vynásobíme dvaceti. Ceny za obrazy jednačtyřicetiletého Ernsta a padesátníka Filly tak odpovídaly 400 až 500 tisícům v dnešních cenových relacích. Rozhodně tedy neplatí, že současné umění je dnes výrazně dražší, než bývalo v minulosti.

Jindřich Štyrský: Krajina v oblacích, 1925
olej na plátně, 100,5 x 64,5 cm,
cena: 12 300 000 Kč, Galerie Kodl 2. 12. 2007

Ze 155 obrazů a soch, které byly v Mánesu v listopadu 1932 vystaveny, lze v databázi ART+ nalézt necelou desítku děl, která se na této – slovy Lenky Bydžovské – „nevýznamnější avantgardní výstavě meziválečného Československa“ objevila a v posledních letech prošla aukčním trhem. Nejdráže se prodal artificialistický obraz Jindřich Štyrského Krajina v oblacích z roku 1925, který před osmi lety na aukci Galerie Kodl vystoupal na 12,3 milionu korun. Na výstavu byl zapůjčen ze sbírky J. Fromka a v katalogu je proto uveden jako neprodejný. Již v říjnu 2003 slavila Galerie Pictura úspěch se Štyrského Obrazem III., který se prodal za 3,86 milionu korun. V roce 1932 si jej tehdy třiatřicetiletý malíř cenil na 4 tisíce korun. Stejná aukční síň před dvěma lety za 3,36 milionu korun vydražila zátiší od Františka Muziky, které bylo před třiaosmdesáti lety nabízeno za 3,5 tisíce korun. Za stejné částky byly na výstavě nabízeny i dva obrazy Františka Janouška, které před časem dražila aukční síň 1. Art Consulting. Levnější z nich, Noc, se v roce 2012 prodal za 2,7 milionu, dražší Vzpomínka na Forum Romanum zůstala loni s cenou 2,1 milionu korun nevydražena.

Nejpočetnější kolekcí byl na výstavě zastoupen Alois Wachsman, kterému v té době bylo čtyřiatřicet let a který výstavu obeslal hned jednadvaceti obrazy. Aukcemi dosud prošly tři z nich, čtvrtý na své listopadové aukci nabídne společnost European Arts. Před dvanácti lety se na aukci Galerie Art Praha za 1,58 milionu korun prodal obraz Hlava Ludvíka XVI., který byl vůbec prvním autorovým milionovým obrazem (v roce 1932 stál 4 tisíce). O tři roky později stejná aukční síň vydražila obraz Postava u dveří za 2,16 milionu korun (původně stál 8 tisíc), což je Wachsmanovo dosud nepřekonané aukční maximum. Jen o 60 tisíc levněji se v roce 2007 na aukci Galerie Kodl prodal obraz Šibenice (na výstavě byl označen jako zápůjčka ze sbírky stavitele M. Tomka). Oním čtvrtým obrazem, který nyní přichází na trh, je drobný olej Koupaní z roku 1930, který byl na výstavě nejlevnějším dílem celé Wachsmanovy kolekce. Zatímco tehdy stál 1300 Kč, nyní bude jeho dražba startovat na částce 1,2 milionu korun (bez aukční provize).

Alois Wachsman: Koupání, 1930,
olej na plátně adjustovaném na
kartonu, 34 x 42,5 cm, rámováno,
signováno vpravo dole Wachsman 30,
vyvolávací cena: 1 200 000 Kč
(bez 20% aukční provize)

Karel Srp ve svém posudku k obrazu píše, že krátce po výstavě byl zakoupen do soukromé sbírky, z které byl na přelomu 60. a 70. let zapůjčen na tři malířovy výstavy. Nikdy však prý nebyl reprodukován. „Když se tento obraz srovná se stavem moderní české malby v roce 1930 (třeba s Fillou, Štyrským, Toyen), náhle se ukáže, že Wachsman byl názorově poměrně dost vepředu, že při malování vůbec nebral žádné estetické ohledy a překračoval veškeré konvence, což je patrné z lineárně vyjádřených bílo-hnědých (zde dokonce hraje roli i pastózní malba) postav. Přestože se obraz zdá téměř improvizovaný, spontánně provedený, byl silně výtvarně promyšlený. Wachsman neudělal tah, o jehož účinku by předem nevěděl,“ konstatuje Srp a svůj text uzavírá slovy: „Každé dílo, jež bylo součástí výstavy Poesie 1932, stojí za pozornost, neboť nám nejen umožňuje upřesnit její celkovou podobu, ale bude důležitým článkem při její plánované rekonstrukci.“