Nepřehlédnutelná barevnost dalmatského kostelíku na zalesněném kopci je ideální titulní stranou pro aukční katalog, stejně jako nevšedním příspěvkem ke Štyrského ranému malířskému období. Tehdy dvaadvacetilý mladík měl za sebou pár semestrů na Akademii výtvarných umění v Praze, u sebe slušnou finanční rezervu z dědictví po zesnulé matce a před sebou jaro a léto roku 1922. Plánoval cestu až do nejvzdálenější exotiky, do Polynésie, ale okolnosti jej zavedly nejdříve na italskou a pak jugoslávskou stranu Jadranu.

Při prázdninovém pobytu na ostrově Korčula se na procházce po pobřeží seznámil s čerstvě plnoletou nevšední dívkou, kreslící si do skicáku okolní krajinu. Byla to Marie Čermínová, budoucí Toyen a zásadní osobnost české umělecké scény. Její práce Krajina z Dalmácie z roku 1922 ještě nese signaturu M. Č. a dnes patří do sbírek Západočeské galerie v Plzni (inv. č. O 744). Jindřich Štyrský dokázal svým obrazem zprostředkovat světelnou i barevnou atmosféru přímořské idyly, krajinné prvky zformoval do větších ploch a silných vrstev. Pokud soudobí kritici nacházeli ve Štyrského díle začátku 20. let „lyrický půvab“, plenérové plátno Krajina z Korčuly  je toho typickým příkladem.

Velmi zajímavá historie se váže i k provenienci obrazu. Jindřich Štyrský zemřel v roce 1942 a výtvarná pozůstalost přešla na jeho nejbližší přítelkyni Toyen. Ta plátno ze zadní strany připsala a datovala a v roce 1946 ho pomohla vystavit na Štyrského posmrtné výstavě v Mánesu. Krátce nato obraz prodala Hansi Neumannovi, tehdy asi pětadvacetiletému podnikateli židovského původu. Nekonvenční mladík prožil neskutečné dva roky pod falešnou identitou přímo v nacistickém Berlíně a po konci války se pokusil společně s bratrem Lotharem obnovit rodinnou továrnu na barvy a laky v pražské Libni.

Oba chemičtí experti se snažili navázat na úspěšný prvorepublikový provoz, ale únorem 1948 vyměřený čas jim bohužel nestačil. S rodinami emigrovali do Venezuely, kde zúročili technické know-how Neumannových a nastartovali byznys v chemickém, tiskařském a výrobním průmyslu. Již tehdy se věnovali sběratelství, Hans, domácky Hanuš, české a evropské moderně, Lothar s manželkou Věrou umění kolem roku 1900. Ti se v 60. letech přestěhovali zpět na starý kontinent a usadili se v zámečku Gingings u Ženevského jezera, kde dalších téměř čtyřicet let pečovali o svá především secesní díla. Švýcarská Fondation Neumann ukončila činnost v roce 2004, o osm let později věnovala paní Věra část Lotharovy († 1992) pozůstalosti Uměleckoprůmyslovému museu v Praze a část uvolnila k prodeji. Zemřela v lednu 2013.