Galerie Zlatá husa stáhla své zápůjčky z Medkovy výstavy pořádané Národní galerií začátkem října, ani ne měsíc po jejím zahájení. Zprávu jako první přinesl portál Aktuálně, ani jedna z obou stran se však k věci oficiálně nevyjádřila. O necelé tři týdne později se nám podařilo získat dopis Vladimíra Železného komentující celou situaci (pdf ke stažení zde), který jsme v zeditované verzi publikovali 27. října (zde). O týden později jsme pod názvem Potrefená husa se vždycky ozve přinesli reakci Adély Procházkové, která se na výstavě podílela jako zástupce umělcovy rodiny (zde). Odpověď Vladimíra Železného na tento text otiskujeme v plném rozsahu, titulek i mezititulky jsou autorské. Použité fotografie dokumentují výstavu po stažení zápůjček Galerie Zlatá husa.

Vladimír Železný: Jsou husy trefené a jsou husy hloupé!

Pod žurnalisticky laciným titulkem se do mne zase, už poněkolikáté od stažení naší kolekce z výstavy Nahý v trní, pustila paní Procházková, kterou jsem tak možná čtyři krát v životě osobně viděl a která nás v Galerii Zlatá husa 12. listopadu loňského roku emailem oslovila jménem Národní galerie s informací o výstavě Mikuláše Medka. Pod všemi emaily, které následovaly, stála její funkce "asistentka kurátora". A také je to vnučka Mikuláše Medka. Teprve nedávno jsme zjistili, že vůbec není zaměstnankyní Národní galerie, ale jen externistka. Zejména poslední článek na ART+ považuji za hrubě urážlivý a hodně lživý, proto užívám své právo na odpověď. 

K elementární slušnosti patří citovat přesně druhou stranu. Audiatur et altera pars. Paní Procházková se naopak uchýlila k tomu českému žurnalistickému nemravu a sice, že místo citace všechny mé výroky přiznaně parafrázovala. Převyprávěla je tak, jak potřebovala, aby je pak mohla vyvracet. Je to, jako by si ve volejbalu hráč na síti nejprve sám nahrál na smeč a pak smečoval. Nikdy bych to, co mi v podobě svých vyprávěnek podsouvá, neprohlásil.
 

"Rodina MM, s.r.o."

Od paní Procházkové, jsme se postupně dověděli, že trpím mírnou paranoiou, že jsem obrazy stáhl z uražené ješitnosti, že trpím "modrou mlhou" a považte, vše jsem konal cituji: "…aniž by pan Železný považoval za důležité odpovědět na celou situaci rodině autora." Ne, to jsem opravdu nepovažoval za důležité. Vaše rodina, paní Procházková je mi zcela lhostejná. Ani nevím, kolik potomků Mikuláš Medek má. Samozvaná instituce, která si osobuje práva arbitra, říkám ji po nedávné zkušenosti "Rodina Mikuláše Medka, s.r.o.". Národní galerie, náš smluvní partner, poruší smlouvu, ale Železný se bude zpovídat nějaké "Rodině". To zní jako z nepovedeného mafiánského filmu.

Představte si paní Procházková, že jsme soukromá instituce a vám nic není do našich smluvních vztahů s Národní galerií. Nejste ani její mluvčí, ani její zaměstnankyně, nejste autorkou výstavy, ani její kurátorkou! A už vůbec o našich vztazích s Národní galerií nejsme povinni něco sdělovat členům nějaké "Rodiny". Máme ve sbírce díla více než stovky výtvarníků. A nikdy jsme nejednali s jejich strýčky a tetičkami, kteří by nás poučovali, co je pro naši sbírku vhodné, jakou roli by sbírka měla mít a co smíme a co nesmíme dělat. O našich prioritách rozhodujeme sami.

Zápůjčku jsme stáhli, neboť tak stanovovala smlouva. A kdyby ta jediná naše podmínka o popiscích pro nás nebyla důležitá, tak bychom ji prostě do smlouvy nedali. A naopak, Národní galerie ji nemusela přijmout a nedohodli bychom se. A všechno by spokojeně běželo dál, takový je svět. Ale smlouva byla uzavřena a NGP se nepodařilo ji dodržet. I to se stává. Celkem standardní situace a obě strany, Galerie Zlatá husa a Národní galerie v Praze, ji řešily nehystericky, s klidem a bez vnějších komentářů a prohlášení. Bylo to kultivované řešení mezi institucemi.

S Národní galerií jsme dohodli korektní vypořádání, které NGP umožnilo v klidu naše obrazy svěsit. Dokonce jsme uzavřeli novou, dodatečnou smlouvu o prodloužení zápůjčky, abychom příliš nekomplikovali situaci po našem stažení děl podle předchozí smlouvy. Vše probíhalo nevzrušivě a střízlivě do okamžiku, než "Rodina MM, s.r.o." nespustila v tisku povyk a nezačala publikovat otevřené dopisy a vyjádření. Teprve potom jsme pěti našim soukromým partnerům na jejich osobní emaily rozeslali můj komentář.

Soukromá sbírka jako služka

"Doufala jsem, že důvodem k zapůjčení děl na výstavu byl respekt k autorovu dílu," píše paní Procházková. Doufat můžete, ale mýlíte se, paní Procházková. Respekt k dílu Mikuláše Medka umíme vyjádřit vlastní výstavou v naší galerii. A budeme ho vyjadřovat tak, jak chceme my a ne vy. O tom, že připravujeme výstavu Koblasa-Medek víte od 19. prosince 2019, kdy jste s dr. Kosákovou byla mezi hosty, kterým jsme v naší Galerii poprvé ukázali "modré Medky" a také obraz Nějaký svatý. Tam jsme přípravu výstavy ohlásili. Bylo u toho asi tak 40 svědků. O zápůjčku do NGP jsme opravdu nestáli. Máme vlastní kvalitní výstavní prostory. Posílat kolekci v hodnotě přes 300 milionů korun mimo naše depozitáře a prostory do jiné galerie se nám nikdy příliš nechce. Je to spojeno s celou řadu nebezpečí pro obrazy a máme v tomto smyslu se zápůjčkami smutné zkušenosti. Pokud podstoupíme to riziko, musí to mít nějaký důvod. Proto jsme chtěli, když už obětujeme naši vlastní výstavu, aby se naše kolekce co nejúplněji objevila na výstavě, na kterou ji půjčujeme. A jak jsem v mém textu napsal. Jediným skutečným důvodem pro soukromou galerii, proč zruší vlastní výstavu a kolekci naopak zapůjčí na výstavu do jiné galerie je publikace v katalogu, tedy v širším kontextu autorova díla. Žádný jiný důvod nemá.
 

A představte si, paní Procházková, že výstavy v Národní galerii jsou nám lhostejné. Nesledujeme ani jejich přípravu, ani nevíme, jaké výstavy NGP připravuje na příští roky. O výstavách v jiných galeriích se dozvídáme jen z žádostí o zápůjčky. Naše galerie zapůjčila během 21 let svého trvání mnoho stovek obrazů a soch na jiné výstavy u nás i v prestižních galeriích celého světa. O výstavě Mikuláše Medka jsme se dozvěděli 12. listopadu loňského roku z vašeho emailu. Ale kdybychom to věděli o pět nebo deset let dříve, výsledek by byl naprosto stejný. 

Neodolám a v této souvislosti připomenu ještě jeden email od paní Procházkové, nadepsaný "Žádost o zápůjčku – výstava Mikuláš Medek" ze 13. listopadu loňského roku. Šlo o náš obraz Vyhřezlá matka, nesporně jeden z vrcholných surrealistických obrazů Mikuláše Medka. Dočetli jsme email a nevěřili vlastním očím. Národní galerie si chce ten obraz půjčit, ale ne proto, aby ho také vystavila na souborné výstavě, ale aby ho dočasně směnila za Medkův obraz z německého muzea, za obraz který chce NGP získat na svoji soubornou výstavu. Bizarní nápad, nebo spíše drzost a nehoráznost. Ze soukromé sbírky si za cizí peníze udělat služku. My tedy v Galerii Zlatá husa zakoupíme špičkový Medkův obraz, a pak místo jeho prezentace na souborné výstavě a v katalogu ho odešleme kamsi do expozice muzea v Německu, aby Národní galerie dostala výměnou na svoji výstavu jiný obraz. Nejvíce nás ale ohromila arogantní věta paní Procházkové: "Bohužel v NG ani v naší rodině není nic, co bychom mohli nabídnout a zároveň to nepotřebovali pro výstavu a bylo to odpovídající kvality."

Takže Národní galerie se svojí obří sbírkou nebyla ochotná pro svoji vlastní výstavu poslat výměnou některý svůj obraz do Německa, neboť chce přece všechny své kvalitní obrazy na souborné výstavě vystavit. To, že tak mimořádný obraz, jako je Vyhřezlá matka, který, jak paní Procházková přiznává, je srovnatelné kvality s geniálním Medkovým Hlukem ticha z toho německého muzea, by třeba naše galerie také chtěla vystavit, je nepodstatné. To nevymyslíte! Závan z doby dávno minulé. Naprosto přezíravý vztah k soukromé sbírce. To by se to znárodňovalo, co? Jen si nejsem jistý, zda tato "neodolatelná nabídka", která zní jako z doby, kdy Vyhřezlou matku Mikuláš Medek v roce 1949 tvořil, byla opravdu autorizována Národní galerii, nebo to byl jen zvrhlý nápad paní Procházkové, byť se podepsala jako asistentka kurátora.

Paní Procházková požaduje respekt k autorovi, sama ale svým emailem neprojevila ani špetku respektu k naší soukromé sbírce. A všimněte si, nebyla to jen Národní galerie, kdo nebyl ochoten pro úspěch souborné výstavy Mikuláše Medka poslat svůj obraz výměnou do Německa, ale ani "Rodina". Ať ho tam za nás pošle Železný! Tak kdo má tedy respekt k autorovu dílu? 

Kdo je vlastně ta potrefená husa?

Poněkud jste ale, paní Procházková, ve všech svých okázalých vyjádřeních pro tisk pozapomněla sdělit jednu drobnost, že kontrola popisků byla vaší povinností asistentky, za kterou jste dostávala honorář. Pro vás je nesplnění smluvní povinnosti jen "neracionální drobnost" možná proto, že jste ten problém způsobila vy. Vy jste nebyla schopná ani správně zkontrolovat popisky! Proto musíte snižovat význam smluvního ujednání, pozastavovat se nad jeho legitimitou a označovat ho za malichernost. Mimochodem nás upozornil majitel jiné galerie, že naopak u jeho zapůjčeného obrazu je na výstavě v popisku uvedeno, že patří Galerii Zlatá husa. Je jistě snazší ohánět se vysokou kulturou a jménem "Rodiny" mentoroval všechny kolem, než pečlivě odvádět obyčejnou práci asistentky, za kterou pobíráte honorář z veřejných prostředků.
 

Když se tak podrážděně stále ozýváte, tak vlastně nevím, koho jste tou potrefenou husou v titulku vlastně myslela. Ani nevím, zda tak zběsile kolem sebe nekopete jen proto, abyste po tom pracovním selhání uhájila své velmi dobře honorované smluvní postavení a svůj honorář. Kdyby byla Národní galerie soukromý podnikatelský subjekt, tak už by vám zcela jistě naúčtovala náhradu škody. Svěšení našich obrazů, svoz nových děl, nové pojištění, a pak nová instalace to nebyla banální a levná záležitost. A Národní galerie to vše platila z veřejných peněz. A jistě by s vámi už také NGP vedla soudní spor proto, že jste zásadním způsobem porušila smlouvu, která vám ukládá o vnitřních postupech uvnitř Národní galerie zachovávat absolutní mlčenlivost, a to i po uplynutí té smlouvy. Vy jste podle té smlouvy měla být úplně zticha! (Vaše smlouva s NGP je ze zákona veřejná a je k nahlédnutí v registru smluv.) Vy jste ale, k našemu překvapení, nám všem vyslepičila neuvěřitelné detaily o tom, jako to v té veřejné instituci s rozhodováním chodí. A není to příliš povzbudivý obrázek. O čem hovořím? 

Byla jste to zase vy, kdo se pokusil z instalace, v rozporu s našim ujednáním, odstranit obraz Nějaký svatý, který byl součástí zápůjčky a který byl poté vyřazen z katalogu. Ve vašich vyjádřeních se odvoláváte na právo kurátora vyřadit obraz z výstavy či katalogu. A navíc jste nás namyšleně "odborně" poučila, že přece obraz Nějaký svatý cituji doslova: "není nijak dramaticky zásadní". Jenže to má zase háček, paní Procházková. Kurátor výstavy a autor katalogu právě v té části, kam spadá Nějaký svatý, dr. Srp, mi nedávno poslal dopis, ve kterém mi kromě jiného sděluje, cituji doslova, přesně, v úplnosti a bez parafrází: 

"Nepodílel jsem se na snaze o vynechání obrazu Zobrazení pohledu na nějakého svatého, protože patří k mým oblíbeným dílům. Nevyřadil jsem reprodukci Zobrazení pohledu na nějakého svatého z průvodce výstavy." A podepsán i pod mnoha dalšími podobnými body byl PhDr. Karel Srp, Ph.D.

Přesto, že šlo o preferovaný obraz autora a kurátora výstavy, asistentka rozhodla, že by Nějaký svatý, měl z výstavy zmizet, ale zato velký pauzovací papír s technickým rozvržením obrazu Vlna měl na výstavě zůstat. Ten nezřetelný pomocný nákres totiž patří "Rodině". Třeba byl tak prominentně vystaven v naději, že z něj výstava udělá umělecké dílo.

Lhát se nemá!

Paní Procházková hřeší na to, že si nikdo nevezme k ruce její rozhovory a vyjádření za poslední týdny a nepoloží je vedle sebe, aby je porovnal a nalezl v nich ke stejné otázce často úplně opačná tvrzení. A také si nikdo k ruce nevezme katalog výstavy nebo propagační materiály NGP, aby porovnal její brutálně lživá tvrzení. Jen namátkou! Protože mluví úplně do všeho, tak tentokrát jako jakási stínová "ředitelka propagace NG" vysvětluje: "To, že v propagačních materiálech nevystupují modré obrazy, je kvůli autorským právům.Výběr byl sestaven z obrazů z Národní galerie a z našich. Protože se u nich nemusí řešit autorská práva."

Lže, jak když tiskne. Titulní straně hlavní propagační skládanky NGP k výstavě dominuje zase ta tempera Nahý v trní, která přece není ani majetkem NGP ani "Rodiny". A uvnitř jsou reprodukce obrazů z různých jiných sbírek. Však se sami podívejte! Proč si tak vymýšlí? Proč dělá ze čtenářů hlupáky? Ale hlavně, paní Procházková dobře ví, že ve smlouvě o zápůjčce jsme samozřejmě a bezúplatně postoupili Národní galerii k propagaci výstavy veškerá autorská práva na publikování, včetně modrých obrazů! 

Lhát se nemá, paní Procházková, není to slušné.

A zase ten Nahý v trní!

A pak jsme se také dozvěděli, že Vajíčko, a vůbec oba "modří Medkové" vůbec nejsou vrcholem Medkovy tvorby. Že je to jen efektní výsledek vysoké ceny dosažené na aukci. Ta paní neví nic o aukcích, kdy samozřejmě nejvyšší cenu vždy neomylně dosahují nejvýznamnější světové obrazy. Ach, kdyby alespoň trochu znala dějiny našeho moderního umění. Kdyby věděla, co právě o těch dvou obrazech, ale zejména o Vajíčku, Mikuláš Medek napsal. A že na vůbec první veřejnou prezentaci svého díla v roce 1958, na výstavu v Univerzitě Karlově, vybral Mikuláš Medek právě Vajíčko. Pro vůbec první tiskovou publikaci svých obrazů, v polském Przegladu artystycznym, Mikuláš Medek zvolil Vlnu.
 

Jaká nekonečná škoda, že velká osobnost, kunsthistorička Ludmila Vachtová, také vzácný přítel naší galerie, se poměrně těsně nedožila Medkovy výstavy. Odešla od nás všech v červenci letošního roku. (Ať je její památka požehnána!). Ta věděla o Medkově tvorbě a o významu Vajíčka a Vlny pro české moderní umění stokrát více než všichni ti, kteří dnes dohromady tak přemoudřele tlachají. Byla to ona, kdo v průlomovém a vůbec prvním článku o Medkovi ve Tvaru, uvedla obě díla už v roce 1956 jako zásadní. A také už mezi námi není velký obdivovatel Vajíčka a jemný znalec Medkova díla, "šestatřicátník", historik umění a básník Jiří (Paukrt) Kuběna, se kterým jsme kdysi na hradě Bítově stavěli výstavu Šmidrové a byla to jedna z vůbec nejrozsáhlejších zápůjček naší galerie. (Ať je jeho památka požehnána!) Těm všem, kteří o Vajíčku psali a kteří ho obdivovali by dnes přemoudřelá paní Procházkova "odborně" vysvětlila, že se mýlili a že Vajíčko je jen produkt komerční aukce. A také by to jistě vysvětlila "dědovi".

Nevím, proč se tak neustále už po několik týdnů paní Procházková vytrvale vrací k otázce, z jakého důvodu centrálním obrazem výstavy, propagačních materiálů a katalogu nebylo Vajíčko, ale Nahý v trní. Je tím problémem podivně hypnotizována, jako by se neustále vracela na místo činu. O obrazu Nahý v trní píše: "Líbil se nám pro název výstavy. Evokuje dědovu pozici v umění a jeho životní pocit." Jak dojemné! A jak falešné a urážlivé! Mikuláš Medek byl všechno, jen ne nějaký vylekaný nahý chcípáček v trní. To tedy, milá paní Procházková, opravdu nebyla "dědova pozice v umění". Byl to bojovník, vůdčí duch celé výtvarné generace, tvůrce, kterému by osobně slušel pojem "Akce" a ne pasívní čekání na to, až ho trny rozdrásají. Třeba se ta výstava také mohla jmenovat Akce Mikuláše Medka.

A také nás paní Procházková o obrazu Nahý v trní ujišťuje: "Majitel má tento a další Medkovy obrazy asi patnáct let a nemyslím si, že bylo jeho cílem je prodat." Lže, jak když tiskne! Stačí se podívat do otevřených informačních zdrojů. Těžko ho majitel nechce prodat, když ho před osmi roky nabídl k prodeji v galerii DSC na prodejní výstavě a pokud měli novináři z České televize pravdu o tom, kdo majitelem je, pak ono dočasné uložení peněz do Medkových obrazů bylo a je z mnoha důvodů velmi citlivé téma. A také ten domnělý majitel kdysi prohlásil, že nákup Medkových obrazů měl investiční charakter, tedy byl určen pro zhodnocení prodejem. Paní Procházková, která spravuje databázi vypůjčených děl tohle všechno dobře ví. Jen by mne zajímalo, proč o tom obrazu raději nemlčí a hodně nešikovně si vymýšlí a lže. To musí mít nějaký důvod. Krouží ve svých článcích a rozhovorech kolem něj a jen tím zvyšuje pocit, že tu není něco v pořádku.

Největší "levárna" paní Procházkové

Zatímco soukromě vlastněný a velmi okrajový obraz, podle některých novinářů s velmi problematickým původem, který je zřejmě investičním nákupem, tedy pro finanční zhodnocení, byl umístěn centrálně na výstavě, ve všech propagačních materiálech, na obálce propagačního letáku a zejména na obálce katalogu a jeho případná vyvolávací aukční cena byla vyhnána do nebetyčné výše, Vajíčko tam být podle paní Procházkové nemohlo, protože cituji doslova: "Pakliže by byl vizuál výstavy státní instituce postaven na díle z komerční soukromé sbírky, navíc vydražený za tak vysokou částku, nestal by se pak zcela oprávněně terčem kritiky právě on? Nespekulovala by pak media o tom, že pan Železný chce dílo v nejbližší době dobře zpeněžit, jako to teď tvrdí o jiných?"

Přiznám se, že jsem pronesl nepublikovatelnou větu, když to četl. Všimli jste si, jak tam šikovně a podrazně vložila paní Procházková to "odpudivé a hanlivé" slovo "komerční" a tím naší sbírku odeslala tam, kam potřebovala. Co na tom, že naše galerie nikdy neobchodovala s obrazy, nemá to ani v povolených registrovaných činnostech, ani nemůže mít, protože je to nadační fond. A vydražit obraz za rekordní sumu by byl naprostý nesmysl z hlediska dalšího prodeje. Ale tatáž paní Procházková jen o pár týdnů dříve, 7. září, tedy ještě před stažením naší kolekce z výstavy, v témže ART+ naopak napsala: "Pan Železný je jeden z největších sběratelů Medkových děl a jsem moc ráda, že tyto dva (modré obrazy) skončily právě u něj, protože vím, že to není finanční kalkul, ale opravdová sběratelská vášeň."

Tak která paní Procházková má pravdu? Jen na okraj připomenu, že v mém textu jsem zdůraznil, že při zápůjčce jsme naprosto nepočítali s tím, že by se Vajíčko ocitlo na obálce katalogu. 

Sancta simplicitas!

Stále jsme po stažení našich obrazů nechápali, proč přes klidnou a kultivovanou reakci Národní galerie je to nějaká externí asistentka kurátora, která propadla hysterii a od té doby se v tisku vyjadřuje ke všemu, co se týká Národní galerie a její výstavy, ač není ani mluvčí NGP, ba ani ředitelkou Národní galerie. Není dokonce ani zaměstnancem NGP a její smlouva ji to navíc velmi razantně zakazuje. Dnes už díky upovídané paní Procházkové a také díky sdělení dr. Srpa víme mnohem víc. Navozuje to velmi znepokojivé otázky o rozhodování v Národní galerii. Tato osůbka, která je asi administrátorkou databáze Medkových obrazů a jejich vlastníků, všude u úkonů, které jsou svrchovaným úkolem, právem a povinností autorů výstavy nebo kurátorů, píše, že se tak rozhodla ona, nebo v lepším případě píše: 'Libil se nám', 'Zvolili jsme', 'My nechceme, aby', 'My jsme se s kurátory rozhodli', 'My jsme se s kurátory dohodli'. Kdo ale jsou ti tajemní 'my'? Rodina? Může vzniknout dojem, že Národní galerie je jen nějakou filiálkou Medkovy 'Rodiny', na jejímž půdorysu se vše rozhoduje. Zvláště, když jsme se dozvěděli, že oba kurátoři či autoři výstavy dali razantně ruce pryč od obálky katalogu s nahým hochem, když dnes už z vyjádření dr. Srpa víme, že obraz Nějaký svatý měl být vyřazen z výstavy proti vůli kurátora a že to nebyl kurátor a autor, kdo ho nakonec vyřadil z katalogu.
 

Leccos jsme pochopili, když se znovu paní Procházková zacykleně vrátila k otázce tempery Nahý v trní a poučuje nás tentokrát pro změnu o 'vizuálech'. A proč byla ta tempera vybrána jako centrální obraz výstavy i na obálku katalogu. Neodolám a uvedu celou tu pasáž. Stojí to za to! 

"Když jsme pak hledali vizuál byl tento obraz (Nahý v trní) logický krok. Každá výstava má své 'logo', zde byl výběr nasnadě. Červené postavy jsou pro mnoho lidí u Medka zcela signifikantní. I pro výstavu v roce 2002 autoři vybrali podobný obraz, a i když je Medkovo pozdější období opomíjené naprávem a výstava se snaží na něj upozornit, pro vizuál výstavy není tak vhodné, jako právě surrealistické červené postavy." 

Nevěřil jsem očím. Nahý v trní I jako surrealismus, ten nahý hoch jako surrealistická postava?! 

Milá paní Procházková, ta tempera nahého hocha je cokoli, jen ne surrealistický obraz. Nepouštějte se raději do odborných úvah, zesměšníte se. A už vůbec ne v odborném časopise. Než něco plácnete, poraďte se třeba s dr. Bydžovskou, která přesně v katalogu výstavy vymezuje Medkovo surrealistické období (na str. 55) a o pár stránek dál také stanovuje, kam patří „Nahý v trní I“. Chcete-li mocí mermo ten obraz někam zařadit, tak snad do manýrismu 50. let, nebo možná "existenciálního manýrismu", i když toho existenciálního v tom plochém a prvoplánovém obraze příliš mnoho nenajdete. Ale surrealismus! Budete-li potřebovat, doporučim vám několik úplně základních příruček. Ale že se o surrealismus nejedná, pozná každý student.

Netuším, proč odborný časopis, když už chce znovu přihřívat tuhle trochu zastydlou kaši, nepožádá o kvalitní a nezávislou recenzi výstavy Nahý v trní nějakého odborníka nebo o vyjádření nějakou autorizovanou a kvalifikovanou osobu z Národní galerie a ne zase a opakovaně externí asistentku, jejíž rozhled a vzdělání, jak se ukazuje, je pod úrovní střední školy. Od morálky, přes kunsthistorii, přes teorii propagace, "vizuály" a surrealismus nám ta paní odborně vyložila už všechno. A také byla, na rozdíl od autorů a kurátorů výstavy, u rozhodování úplně o všem.

Jen jedno stále nepochopila. Na závěr svého posledního utrhačného článku na ART+ pateticky opět zvolala, cituji: "Ptám se tedy: PROČ jste, pane Železný, obrazy stáhl?"

To jste ale nedovtipa, paní Procházková! Nezbývá než vám odpovědět slovy jisté paní Procházkové. Následuje výtah z textové komunikace mobilem mezi K. Železnou a A. Procházkovou z 26. 9. 2020.

KŽ: Dobrý den Adélo, děkuji za katalogy. Bohužel velké zklamání a porušení smlouvy. Jen o toto celé šlo, o Akce a o to, že jsou v naší sbírce. (…)

AP: Podklady pro popisky jsem dělala já, je to moje chyba. (…)

KŽ: Jediné, jak tu situaci řešit, je na základě naší smlouvy. (…)

AP: Mám tomu rozumět tak, že chcete dílo, potažmo všechny díla, vrátit – jak je uvedeno ve smlouvě?

KŽ: Smlouva je smlouva.

Tak snad už chápete, paní Procházková. Ano, chovali jsme se, jak jste správně napsala "jak je uvedeno ve smlouvě". Ale rozhodli jsme se tak chovat kvůli jediné věci, šlo o obraz Nějaký svatý. Ale vy to z mého textu přece také dávno víte. Jistě jen shodou okolností jste to byla zase vy, kdo nejenom zvoral popisky, ale pustil se do pokusu o vyřazení toho mistrovského obrazu z výstavy. Proti vůli autora výstavy jste chtěla z instalace vyřadit oblíbený obraz pánů Železného a Srpa. A zejména se nás dotklo, že obraz byl vyřazen z katalogu. Ale, budu-li věřit dr. Srpovi, zase ho nevyřadil on, jako autor katalogu, ale někdo jiný. To je vše! Už jste pochopila? Nebo to mám napsat už pošesté?

Vše ostatní v mém textu nesouviselo s naším rozhodnutím. Byl to můj soukromý komentář nad tou banální a fragmentovanou výstavou, která byla nepříliš povedeným opakováním již viděného. Arci s výjimkou "modrých Medků", první kompletní prezentace série Akcí v dějinách a kupodivu také vystavení Nějakého svatého. (Až po napsání textu jsem byl totiž upozorněn, že v roce 2002 se zřejmě zápůjčka ze západoevropské sbírky nezdařila a obraz na souborné výstavě v Rudolfinu tehdy nebyl vystaven, ale byl jen uveden v katalogu. Takže tentokrát to byla česká premiéra od vzniku obrazu, tedy od roku 1966.) To byly tři opravdu převratné novinky. A také jsem komentoval publikaci k výstavě, ten podivný hybrid někde mezi drobnohlednou životopisnou studií o M. Medkovi, monografií a katalogem výstavy. Ze všeho kousek, ani ryba, ani rak. Pro budoucí badatele bezcenná publikace, protože nereflektuje výstavu, ke které je vydána.

Konec dobrý, všechno dobré!

Na závěr, paní Procházková, píšete: "Návštěvníci se mohou těšit na obměněnou instalaci, která se kvalitou nejen vyrovná, ale dokonce předčí tu předchozí." A poněkud přihlouple dodáváte: "Možná, že modrá je dobrá, ale nová je lepší." Tomu nerozumím, tak proč jste tu lepší výstavu nepostavili rovnou a místo toho jste si půjčovali naše obrazy? Abyste měli horší výstavu? Ale sláva! Nakonec tedy ten příběh přece jen dobře skončil a všichni jsou spokojeni. My budeme mít svoji výstavu v naší galerii, vy teď máte lepší výstavu, než byste měli s našimi obrazy. Vidíte, paní Procházková, jak nakonec to stažení naší kolekce výstavě prospělo. Tak co se vy a vaše hlučná "Rodina MM, s.r.o." tak čepýříte? Proč se tak umanutě stále k tématu vracíte.

Jen mne, paní Procházková, ta vaše přepjatá reakce na můj soukromý názor a také to, jak si vymýšlíte a hodně nešikovně lžete jen utvrzuje v názoru, že jsem se asi bezděčně a s omezenými informacemi dotkl čehosi, co nemělo být zjeveno. A nějak jste v tom mentorování také přehlédla, že na rozdíl od vás, jsme stále ještě my vlastníky té sbírky. Nemáte do ní co mluvit a stanovovat, co je pro ni důležité a co malicherné. A možná jste si ani nevšimla, že ta sbírka je soukromá a není znárodněná. Zatím. Dokud ještě nejste předsedkyní nějaké znárodňovací komise. Ta funkce by vám slušela. A ke všemu k ní není potřebné ani elementární vzdělání. 

Je to pro nás poučení pro příště. A také už víme, že jsou husy trefené a jsou husy hloupé.