Prostřednictvím vzpomínek jeho současníků jsme se v jednom z minulých článků seznámili s touto rázovitou postavou Uherského Hradiště a Slovácka. Neméně cenným zdrojem informací je také útlá kniha vlastních pamětí Františka Kretze vydaná poprvé v roce 1913 pod názvem „Jak jsem sbíral“.

Interiér bytu Františka Kretze v Královské ulici, Uherské Hradiště, kolem roku 1915

První díl vzpomínkového miniseriálu o Františku Kretzovi je věnovaný počátkům jeho sběratelské činnosti, včetně líčení bezprostředních zážitků a zkušeností z terénní praxe. Kretz zaznamenal s topografickou přesností itinerář své sběratelské práce. Popisy terénních výzkumů podává vždy velmi realisticky a bez přílišných příkras, jak ostatně vyhovovalo jeho naturelu. Neúnavné shromažďování materiálu - rozsah Kretzovy sbírky čítal desítky tisíc kusů zejména lidových výšivek a keramiky - vyžadovalo z jeho strany nejen značné zaujetí a trpělivost, ale i jistou otrlost. Vlastnosti, které však Kretzovy, jenž byl známý svým rázným vystupováním a rozmáchlým stylem vyjadřování, nebyly cizí.

Výběr ze vzpomínek Františka Kretze:

"U nás začalo se velice pozdě sbírat. Byly jiné věci na starosti, záležitosti daleko pilnější. Pouze řídcí milci starého umění ze záliby skupovávali, nač přišli. Naši lidé všeobecně nepřikládali starým věcem pražádné ceny, nebyli si vůbec vědomi toho, že by stará věc mohla míti nějakou cenu. A často se ptali: „Nač je vám to? Co s tím?“

Horečná touha sbírati starožitnosti a památky národopisné vznikla u nás krátce po výstavě národopisné v Praze [pozn. red. Národopisná výstava českoslovanská 1895] a zachvacovala čím dál tím širší kruhy, tak že dnes není místečka, kde by nebylo sběratele. Sbírat je snadno, když jsou známosti, peníze a prošlapaná cesta. Když jednou jest uznáno, co má cenu, kdy jest zboží roztříděno, pak není nesnadno bezpečně získat všelicos. Ale než-li se k dokonalé znalosti dospěje, trvá to dosti dlouho. Zejména v domácím lidovém průmyslu musely se razit úplně nové dráhy. Vše leželo úhorem, pouze vynikající, do očí bijící ojedinělé kusy byly jako kuriosity brány do sbírek.

Moje hlavní národopisná činnost datuje se z roku 1885. Obrátil jsem se výhradně na sbírání výšivek, krajek, krojů, později i keramiky. Zprvu jsem nevěděl, co vlastně sbírat, nenahlédl jsem dokonale do minulosti krojové, co se kdy nosívalo, co se odložilo a kde to všecko shledávat. Dosti pozdě jsem byl upozorněn na hadrovny, že se v nich všelicos najde. Zkusil jsem to napřed s jednotlivými hadráři, co s píšťalkou obcházejí dědiny a za různé tretky, prstýnky, náprstky, jehly a niti berou hadry všeho druhu. Venkovský lid špinavé výšivky odhazoval. Nebyly k ničemu, ušily se nové. Z pytlů hader vybral jsem vždy něco, co stálo za schování. Někdo by se štítil do těch sáhnout. Byly tam šaty špinavé, hadry po nemocných, vůbec co se hodilo na hnůj a co hadrář všelikde vyhrabal. Později i z hadroven dostával jsem pytle smrdutých hader a z těch všecko, co bylo vyšívané, vybíral, pral, čistil, kartáčoval, žehlil, vůbec každý kousek hleděl jsem nějak uplatniti. A bylo toho! A co všecko jsem našel v tom chaosu různé drobotiny! Na tom všem co tu leželo v prachu a špíně, co v sobě mělo zárodky všech nemocí, co zapáchalo na míle, na tom jsem se učil. Hadry byly ze všech končin moravského i uherského Slovácka. Měl jsem před sebou cíl, sesbírati všecky varianty drobných výšivek slováckých. Začal jsem v Kunovicích. A šlo sbírání tenkráte dobře. Tak v pravý čas jsem sebral hojné representanty z tohoto oboru a mohl jsem všecky typy topograficky přesně určit. Myslím, že tento obor byl nejvýznačnější záchrannou prací ve směru umělecké lidové práce v okresu uh.-hradišťském, uh.-brodském a uh.-ostrožském. Od nich liší se již horňáci, kteří krojem, výšivkami, technicky i ornamentálně budují zcela samostatně. Tak jsem začal zase znova počínaje od Lipova, přes Louku do Velké, Vrbky, Kuželova, Javorníka, Súchova, Vápenky a Novou Lhotu. Něco bylo i v Boršicích u Hluku. A tak jsem procházel od jara do zimy všecky tyto obce. Na to jsem přešel na Lanžhot a Cahnov. I zde jsou čepce – dekle – a šátky, zase jiného tvaru a jinak se na hlavě nosí. A na Kyjovsku otevřely se barvy v plném rozpuku na pestrých zástěrách a pracné techniky na límcích hovoranských zvláště.

Měl jsem také katastr předmětů, které nebylo lze hned získat a dával dobrý pozor, aby mně nic důležitého neuniklo. Občas jsem prováděl kontrolu, zda lidé „změkli“, anebo zda někdo věci nedědil. Zkrátka bděl jsem a moji hlídači ostříhali každou starou výšivku a nosívali pak tyto trofeje za značně zvýšené ceny. Ale mohu říci, že jsem celkem všecko cennější, pokud bylo přístupno prodeji, získal.

Exponáty výstavy: Holíčská fajáns. Sbírka Františka Kretze v Moravské galerii v Brně / červen - říjen 2011 / foto: archiv MG v Brně

Neméně obtížné bylo sbírání výšivek na uherském Slovensku. Začal jsem na samém kraji ve Skalici. Chodíval jsem tam z Kunovic pěšky, nebylo ještě železničního spojení. Pro velkou vzdálenost a nedostatek volného času nebylo mi možno často do Skalice docházeti. Čekal jsem vždy, až jsem dostal oznámení, že někde je něco zvláštního a zajel jsem tam. Později prodlužoval jsem své tažení na Holíč a z druhé strany přes Radošovce do Senice a Sobotiště, proslaveného sídla habánského. Materiál rostl, peněz ubývalo. Záhy nebylo zač kupovat. Do těch dob spadá prodej mé prvé sbírky, po většině textilní, do muzea brněnského a národopisného v Praze. Těžce jsem se loučil se zásobou tak vzácnou. Ale nebylo jiné pomoci. Sídlo podomních obchodníků bylo v Krakovanech, Stráži a ve Vrbovém. Dobré sběratele našel jsem poblíž moravských hranic v Novém Městě nad Váhem, Lubině a v Bošácké dolině. Tento kraj obzvláště vynikal zvláštní technikou krajkářskou a vzácným vyšíváním. Starý židák Rothmann v Novém Městě nad Váhem nosíval je po kapsách namačkané za mnou do kavárny, dával jsem mu i zálohu; s poslední mi upláchl. Nebyl první ani poslední, co sliboval a nic nedodal. Prošel jsem celé Pováží, v pravo, v levo, blízko i daleko od břehů. Všude byli nasazeni sběratelé, kteří „zboží“ dodávali do Prešpurka, Budapešti, do Vídně a do cizozemska.

Dal jsem se také do sbírání keramiky, dlouho jsem se rozpakoval, neboť neměl jsem ještě veškeré krojové okresy na Slovensku prozkoumány. Ale vida, jak začínají handlíři tu a tam pěkné mísy a čepáky nabízet, dal jsem se i na tento obor. Bylo dobře, že jsem začal; mohlo býti záhy pozdě, neboť vídeňští antikváři, potom výstava mileniová v Budapešti, obrátili pozornost svou k svérázné selské keramice a sbírání stalo se ve směru tom intensivnější a kupování obtížnější. Měl jsem hojně pomocníků na všech stranách, dobře jsem je informoval – pokud jsem tomu sám rozuměl – a během několika let shromáždil jsem rozptýlené předměty ze selských hrnčířských dílen v hojném množství. Na moravské straně mnoho jsem nenašel. Nejvíce ještě zachováno bylo v horňáckých obcích. Odtud vedla moje cesta na pohraniční kopanice, do Vrbovců, dále k Myjavě a odtud do Sobotiště, sídla habanské keramické výroby. Prošel jsem sv. Jány, Leváry, Malacky, Stupavu, Modrou, Boleráz, Košolnou, Dehtice, Dobrou vodu, celý revír džbánkařských dílen a řadu obcí, několika stolic jsem prohledal, prohledali moji pomocníci ještě víc a tak jsme snesli velice pestrou směs, svítící barevnými ozdobami jako smalt.

Výšivky lehce a dobře se transportovaly. Hůře bylo s křehkou, často velice popraskanou keramikou. Sotva několik kusů zdravých jsem přinesl; více bylo pacientů. V oboru keramiky zaujal jsem pátrání po habanské keramice, která svým typem a pomalováním nad jiné vynikala.

Uzavírám reminiscence na dlouhou řadu let, kdy přecházel jsem po Moravě a Slovensku a sám i prostřednictvím četných pomocníků snášel jsem lidové umělecké památky, aby z toho materiálu jednou čerpati mohl náš umělecký průmysl a abychom ve vlastním majetku měli umělecké dědictví svých předků. Není dnešek ani stínem předešlých, jásavých, radostných dob, kdy jsem začal sbírat a učil se na všecko dívat. Zůstanou jenom vzpomínky na ty časy, kdy jsme se toulali krajem a tak mlčky kochali se vzácnými požitky v radostném kraji bez moderní poruchy…"
(Pokračování příště)