Stanislav Libenský, Jaroslava (Zahradníková) Brychtová: Série osmi reliéfů pro hotel Jalta, Železnobrodské sklo, 1957, čiré sklo, tavená plastika, rozměry á cca 25 x 80 cm,
vyvolávací cena: 800 000 Kč (bez 20% provize), Dorotheum 20. 10. 2016

V roce 1954 bylo Stanislavu Libenskému třiatřicet let a byl nově jmenován ředitelem Odborné sklářské školy v Železném Brodě. Zde se setkává s o tři roky mladší Jaroslavou Zahradníkovou, rozenou Brychtovou, jejíž otec školu zakládal. Ona sama se v té době podílela na vzniku střediska pro uplatnění skla v architektuře při nově založeném národním podniku Železnobrodské sklo (ŽBS). Prvním společnou realizací budoucí tvůrčí i partnerské dvojice byla Hlava-miska z let 1955–56. Jedná se o misku z šedozeleného skla taveného do formy, která má podobu lidské tváře obrácené směrem dolů.

Nyní nabízené reliéfy vznikly o rok později, jsou datované a signované J. Zahradníková, St. Libenský, ŽBS 1957. Byly určeny pro stěny restaurace nově budovaného reprezentativního hotelu na Václavském náměstí, kde s použitím podsvícení sloužily k intimnímu osvětlení a zároveň i jako orientační prvky pro jednotlivé kóje vinárny. Jde ještě o klasické reliéfy s plasticky pojednaným povrchem. Právě práce s podsvícením však patrně stála na začátku nejdůležitějšího objevu Libenského a Brychtové – negativního reliéfu, který se stal výchozím principem jejich následného díla. Hmotu sochy prolamují směrem dovnitř, zatímco její vnější stěnu nechávají hladkou. Nestejná tloušťka skla pak ovlivňuje intenzitu a sytost jeho zabarvení. Působivost a dramatičnost výsledné sochy je pak nikoliv v expresivitě tvaru, ale v schopnosti vtáhnout světlo do svého nitra.

V roce 1957 vzniká první plastika tohoto typu, protáhla Hlava I. (Hlava vysoká), a současně tento princip využívají při tvorbě Zoomorfních kamenů pro bruselské Expo 58. Jedná se o barevné skleněné valouny, které mají na vnitřní straně v negativním reliéfu vyvedeny kresby prehistorických zvířat. Dalším krokem na cestě k objevování vnitřního prostoru sochy je pak slavný Polibek. Kresba, které mu byla předlohou pochází z roku 1958, nejstarší odlitky jsou z let 1958–60.

Hotel Jalta byl postaven podle návrhu architekta Antonína Tenzera mezi lety 1954 až 1958. Do provozu byl uveden na přelomu května a června 1958, tedy zhruba šest týdnů po zahájení bruselského Expa. „V sobotu byl v Praze na Václavském náměstí otevřen slavnostně náš nejmodernější hotel Jalta-Čedok za přítomnosti ministra stavebnictví O. Berana, ministra zahraničního obchodu R. Dvořáka, pražských novinářů a dalších hostů,“ informovalo v neděli 1. června na titulní straně Rudé právo. „Vybavení a zařízení hotelu je velmi vkusné a vyrovná se nejlepším zahraničním hotelům. V nové budově je 75 pokojů a 12 několikapokojových ubytoven (apartmá). Každý pokoj je vybaven jiným nábytkem a má koupelnu, předsíňku, skříně ve zdi, rádio, telefon. V apartmá jsou televizory Mánes. V prvém patře je kavárna a další společenské místnosti, v přízemí francouzská restaurace a v suterénu vinárna.“

Hotel zaplnil proluku vzniklou na konci války při bombardování Prahy. Jeho stavba stála na svou dobu horentní 40 milionů korun. Součástí vybavení byla nejen velkorysá umělecká výzdoba, ale také protiatomový kryt s vlastním operačním sálem a speciálním rezervoárem na pitnou vodu. V případě válečného konfliktu se s Jaltou údajně počítalo jako se štábním centrem Varšavské smlouvy. Po architektonické stránce jde o jednu z vůbec nejhodnotnějších staveb své doby. „Antonín Tenzer vytvořil projekt Jalty v době, kdy se mnohým našim architektům nepracovalo snadno, protože se tehdy u jejich výtvorů požadovala víceméně povinná dávka slavnostnosti, klasičnosti a monumentality. On si však dokázal vybojovat prostor na to, aby tyto požadavky ztvárnil po svém, bez zbytečné zdobivosti a naopak s důrazem na soulad proporcí a dokonalou řemeslnou práci. Vytvořil tak stavbu, která se slavnostně, klasicky a monumentálně netváří, ale opravdu je taková. Stavbu, která není jen pasivním otiskem své doby, nýbrž uměleckým dílem vyjadřujícím u této doby její patos,“ napsal u příležitosti architektových osmdesátin v roce 1988 Rostislav Švácha.

Hotel v té době procházel rekonstrukcí a Švácha svůj text otištěný v Rudém právu mínil především jako varování před jeho příliš radikální přestavbou: „Uvažuje se například o tom, že se předsazenou skleněnou maskou zakryje celý balkonový portál v přízemí a v prvním patře Jalty. Závažnými změnami mají projít i interiéry, z nichž má být mimo jiné odstraněno působivé točité schodiště mezi přízemím a patrem. (…) Hodnoty Tenzerova hotelu, které se už v průběhu let ukázaly jako jedinečné, mají tedy být vystřídány tuctovým módním řešením, které se sotva okouká později než za několik měsíců.“ Hotel nakonec tehdy radikálnější přestavbě unikl a na jaře 1991 byl jako první stavba z období socialismu prohlášen za kulturní památku.

Jednou z obětí rekonstrukce se však staly právě reliéfy z interiéru vinárny. „Při rekonstrukci hotelu v letech 1987–89 byly křišťálové reliéfy sňaty a jsou od té doby nezvěstné,“ konstatuje lakonicky monografie Libenského-Brychtové z roku 2002. Znovu se objevily teprve před třemi lety. Měly být nabízeny na aukci společnosti Dorotheum v listopadu 2013, na poslední chvíli však byly staženy. Aukční síň tehdy vyhověla žádosti majitelů hotelu, kteří zpochybnili jejich držbu současným majitelem.

Věc následně prověřovala policie, neshledala však podnět majitelů Jalty jako opodstatněný. Ve své závěreční zprávě naopak konstatovala, že stávající vlastník všech osm plastik zachránil před jejich devastací a úplným zničením. „I my bychom si přáli, aby vinárna hotelu Jalta byla zachována pro další generace v původním stavu, včetně svítidel. Majitelé však po privatizaci tohoto objektu proměnili vinárnu na kasino, přičemž došlo k totálnímu zničení veškerého původního interiéru. To je fakt a nevratný stav, se kterým se bohužel musíme vypořádat. Zkoumat, jak vůbec mohlo k něčemu takovému dojít, není v naší kompetenci,“ říká ředitelka Dorothea Mária Gálová a dodává: „S ohledem na výsledky policejního šetření nevidíme důvod, proč nadále bránit tomu, aby se reliéfy měly možnost dostat do rukou někoho, kdo je schopen přistoupit k nim s patřičnou úctou jako k dokladu počátků práce tvůrčího tandemu, jehož tvorba posléze ovlivnila vývoj světového sklářství.“

Jednotlivé reliéfy mají rozměr přibližně 25 na 80 cm. Objevují se na nich motivy ryby, raka, žáby, hada, vinného hroznu, ptáka, slunce a v duchu dobové ikonografie také sputniku. Právě posledně jmenovaný reliéf nese signaturu obou autoru. Reliéfy budou nabízeny jako jediná položka s vyvolávací cenou 800 tisíc korun (bez 20% aukční provize). Součástí dražené kolekce bude i výše zmiňovaná Hlava I. (Hlava vysoká), respektive jeden z jejích pozdějších odlitku ze 70.–80. let. Dražba bude startovat na částce 340 tisíc korun (opět bez aukční provize). Připomeňme ještě, že posledně jmenovaná plastika z této doby, Polibek, je poměrně pravidelně prodávána za částky od 200 do 450 tisíc korun. Jen v letošním roce aukcemi prošly již tři její odlitky.