Sběratelství umění se věnujete už více než dvacet let. Jaký má v dnešní době význam?

U významu sběratelství rozdělme, prosím, společenský a osobní aspekt. Oba jsou pro mě důležité. Společenskou rovinu vnímám zejména v péči o kritický dialog. Každá společnost, pokud má být dlouhodobě úspěšná, se potřebuje přizpůsobit měnícím se podmínkám. Dobré umělecké dílo, ať výtvarné, či například literární, má především relativizovat to, co považujeme za evidentní. Musí nás vystavit nové zkušenosti, nutit nás prožít hledisko druhého. To neznamená, že musíme toto hledisko převzít a ani s ním nemusíme souhlasit, musíme ho ale vnímat jako předpoklad pro rozumné rozhodování. 

 

Umění má tedy podle vás diváka donutit, aby si kladl i nepříjemné otázky?

Důležitou roli umění vidím v tom, že nám nabízí kritické obrazy našeho způsobu života, pomáhá nám zviditelňovat rozpory společnosti, před kterými uhýbáme nebo si je vůbec neuvědomujeme. Umění musí vyvolávat otázky a napětí. Musí nás nutit vidět různé vrstvy a perspektivy problémů, a chrání nás tak před nástrahami pohodlné generalizace. Podporou živé umělecké scény pak spoluvytváříte jako sběratel prostředí, ve kterém se kladou složité otázky, abychom se mohli jako společnost někam posunout. Péče o otevřenost společnosti je dle mého názoru naprosto zásadní.

 

Jak definujete osobní aspekt sběratelství?

Ten úzce souvisí s právě řečeným. Potřebuji odstup od každodennosti. Náš život je totiž hodně orientovaný na účel. V umění či filozofii tak hledám komentáře k současné společnosti a k tomu, co bývá obvykle před zraky skryto. Zajímají mě například nezamýšlené důsledky našich rozhodnutí. Ve zrodu každé nové myšlenky či přístupu je totiž neodvratně zakódována i jejich inverze, která se dříve či později projeví. 

 

Umělci ji vidí lépe než ostatní?

Umělci často dokážou vidět tuto odvrácenou stranu daleko dříve než zbytek společnosti. A postavit ji do kontextu, v němž je vidět. Velmi mě proto zajímá práce s architekturou a výstavbou obrazu tak, jak ji využívá ve svých obrazech například Daniel Pitín. Jsou tam silné paralely k dnešku. Vytváříme například virtuální svět, kterému úplně nerozumíme. Je pak nebezpečí, že uvázneme někde mezi, na území nikoho. Právě toto uvěznění mezi je častým námětem obrazů Daniela Pitína.

 

Kdy jste začal umění sbírat?

První umělecké dílo jsem si pořídil před více než dvaceti lety. Když se na toto období dívám zpětně, důvody pro zařazení do sbírky jsou stále stejné. Postupem času jsem si ve výběru samozřejmě jistější, ale to je přirozené. Výtvarné umění musíte mít nakoukané a zkušenost získáváte postupně. Od úplného počátku se také vždy snažím vytvořit ucelenější cyklus děl daného umělce.

 

 

Které autory ve sbírce máte?

První okruh autorů, na které jsem se zaměřil, zahrnoval Adrienu Šimotovou, Jiřího Sopka a Michaela Rittsteina. U Adrieny Šimotové mě zaujalo spojení tématu křehkosti lidské existence s materiálem, z něhož díla vytvářela, například pigmenty na muchlaném papíře, který je velmi náchylný ke zkáze. U Jiřího Sopka mě zase oslovil způsob, jak pracoval s barvou, a výkladová obtížnost jeho obrazů. Například Sopkovi hlavonožci, kteří na obraze pochodují odnikud nikam, ale hlavně, že vpřed. Jsou pro mě nadčasovou paralelou ke společnosti samopohybu, jak ji nazval Václav Havel. České poválečné umění na mě bylo příliš lyrické a nebarevné a Sopkův kolorismus z něj zásadně vyčníval. 

 

Kolik děl od jednotlivých autorů vlastníte?

Od všech zmiňovaných autorů mám ve sbírce větší cykly prací. Postupně se ale můj zájem přesunul výhradně k současné malbě, a to zejména proto, že řeší témata, která jsou aktuální pro mou generaci. Hlavní osu sbírky nyní tvoří díla Daniela Pitína, Lubomíra Typlta, Josefa Bolfa, Adama Štecha a v Budapešti žijícího Alexandera Tineie. V jejich pracích pro mě rezonuje rozměr jistého existencionálního „tápání“. Tápání je v tom, co konstituuje mé já, či jak se vypořádat se světem, do kterého jsme byli vhozeni.

 

Má vaše sbírka konkrétní koncept, podle něhož ji tvoříte?

Jednotlivé obrazy ve sbírce propojuje téma jedince a toho, jak se vypořádává se svou odpovědností a jaké to na něm zanechává stopy. Zajímá mě křehkost toho, co považujeme za normalitu. A jak snadno v mezních situacích zjišťujeme, že nejsme pány vlastního já. Téměř nikdy však v dílech nejde o konkrétní osoby. Figura je pro mě čistě nositelem významu či poselství. Jako je tomu například na obrazu Flashback od Daniela Pitína. Nakloněná architektura budovy na obrazu vyjadřuje vnitřní psychický stav vyobrazené postavy. Prožívá vnitřní šok, jsou tam černá okna a nevidíte, co za nimi je, a uprostřed dole je díra, u které nevíme, kde až má dno. Je ve stavu úzkosti, kdy se jí hroutí veškeré společenské konstrukce. Od začátku mě zajímají díla, která mají řadu významových vrstev a jsou výkladově náročná. Vybírám si obrazy, v nichž je to podstatné nedořečeno. Prvoplánové umění bez přesahu je pro mě pouhou dekorací, a to nijak nevyhledávám.

 

 

Kde se všechna vaše díla nachází?

Obrazy máme všude doma a také v kanceláři. Maximum sbírky se snažím mít přímo na zdech, i když se mi to ne vždy úplně daří. Často je také půjčuji na výstavy, což je vždy důvod ostatní díla převěsit, čímž se vzájemně dostanou do nových vztahů a kontextů. A také vím, že když dlouho instalaci nezměním, tak manželka přestane obrazy vnímat. Ale to říkám spíše pro pobavení, Eva je velmi tolerantní a mohla by vyprávět, co znamená žít s uměním. Každopádně nejsem typ člověka, který má potřebu hromadit věci a pronajímat si sklady, do kterých umění umístím. Pořád chci být s jednotlivými díly v kontaktu. 

 

I díky svému bratrovi Vladimírovi, známému veřejnosti spíše jako Vladimír 518, znáte dobře pražskou graffiti scénu. Promítla se tato zkušenost do vašeho sběratelského zaměření?

Zcela zásadně. Na street artu nás zajímalo, jak propojit umění s architekturou veřejného prostoru. Není náhoda, že z graffiti scény vzešla řada umělců, kteří hledají, jak vizualitu a postupy street artu přenést do média obrazu, sochy, land artu a podobně. Jana Kalába (Point), Michala Škapu (Tron), Zdeňka Řandu (Pasta Oner) či Matěje Olmera (Bior) a další znám všechny z poloviny devadesátek. Všechny nás spojoval zájem o architekturu, lettrismus, design či typografii.

 

Jak vnímáte status sběratele současného umění? 

Sběratelé mají v našem uměleckém ekosystému větší význam, než je tomu běžně ve světě. Je to způsobeno primárně tím, že sbírkotvorné instituce v ČR se sbírkotvorné pouze jmenují, ale na systematické budování kvůli dlouhodobému podfinancování rezignovaly. Řada důležitých děl proto končí v soukromých sbírkách, které tak svým způsobem ony instituce suplují. Jediný způsob, jak tyto díry ve fondech v budoucnu zacelit, je, že se podaří Národní galerii a ostatním oblastním galeriím získat chybějící období z darů ze soukromých sbírek. Těžko lze předpokládat, že by se najednou našly peníze na to, aby se veřejné sbírky doplnily. Často už není ani čím. Lidé kolem světa umění také pečlivě sledují, co jednotliví sběratelé kupují, tedy i co nakupují velké sbírky. Začínající sběratelé to svým způsobem berou jako schválení daného autora. Tento aspekt nákupů je velmi důležitý, i když se o něm moc nemluví. Řadě mladých autorů pomáhá.

 

Když uvažujete o prodeji některého díla ze sbírky, oslovujete přímo umělce či galerii, ze které jste je získal?

Díla ze sbírky prodávám zcela výjimečně. A to čistě z toho důvodu, že šlo o směry, na které jsem později už nenavázal, a v kontextu sbírky proto už neměly velkého smyslu. A zároveň mi přišlo škoda je mít svěšené, protože se jednalo o kvalitní díla, kterými si někdo jiný doplní svou sbírku. Byly to ale jen jednotky obrazů či plastik. Pokud mám dílo přímo od autora či z galerie, nedávám je do aukce či veřejného prodeje. Oslovím autora, zastupující galerii či jiného sběratele, který se danému umělci rovněž věnuje. To je nutno považovat za základní slušnost. Proti prodejům od sběratelů tedy nic nemám, pokud jsou prováděny se zohledněním zájmů autora a jeho galeristů. 

 

Uvažujete o uměleckých dílech i jako o investici?

Co se týče ekonomického aspektu, samozřejmě vnímám, že umění má finanční rozměr a stále častěji bývá označováno za investici. Lidé ochraňují jen to, co považují za hodnotné. Čemu nepřikládají hodnotu, tak pustne. Snažím se získávat reprezentativní díla z každého období autorů, které sleduji, což samozřejmě vyžaduje nějakou investici. Snažím se, aby můj přístup ke sběratelství byl příkladem, že lze vytvořit zajímavý soubor děl i s omezeným rozpočtem, pokud se rozhodnete do světa umění aktivně zapojit. Dlouhodobě zastávám názor, že nákupem umění investujete především do svého kulturního kapitálu. Pokud se otevřete jinému hledisku, jiné zkušenosti, budete lépe vnímat neřešitelné rozpory naší situace ve světě. Společenský aspekt umění je tak pro mě jednoznačně důležitější.

 

I v českém prostředí začíná být běžné, že sběratel rozhodne dopředu o osudu své sbírky. Přemýšlel jste již tímto směrem?

V tuto chvíli se primárně soustředím na to, vybudovat kvalitní soubor, který obstojí v delším čase a neztratí na relevanci. Zároveň sleduji, jaký si děti najdou k umění vztah. Nebudu tedy odpovídat konkrétněji, protože to nevím. Děti jsou ještě malé, ale už si samy vybírají, co chtějí mít ve svém pokojíčku. Vidím také, že se snaží pochopit základní koncept jednotlivých děl a často ho velmi dobře intuitivně vystihnou. Pravidelně se také potkáváme na rodinné bázi s umělci, které máme zastoupené ve sbírce, a jejich stejně starými dětmi. Společně s nimi také cestujeme po Evropě, a to i za uměním. Pro děti tak bude kontakt s uměním svým způsobem i vzpomínka na dětství.