Jde o rozměrné plátno z roku 1875, tedy ze začátku Brožíkovy umělecké kariéry. Jeho historizující romantický námět pravděpodobně čerpá z populárního románu česko-německého spisovatele Karla Šebestiána Herloše Böhmen von 1414 bis 1424 o husitských válkách. Brožík namaloval scénu, kdy mladý šlechtic Zikmund ze Švamberka nalézá u Poříčské brány během potyčky mezi pražskými husity a německými křižáky svoji milou Anežku Steinhäuserovou. Tato událost se odehrává vpředvečer bitvy na Vítkově.

„Václav Brožík v letech 1875–76, po návratu ze školení v Mnichově, namaloval v Praze tři rozměrově odlišné a obměněné varianty tohoto motivu. Jedna z nich byla pořízena pro Artura hraběte Desfourse-Walderode jako protějšek k jím již dříve zakoupenému Brožíkovu obrazu Smrt sv. Irie z roku 1873. Obě díla spojuje melodramatický námět a také kombinace naturalistického zpracování s určitou mírou sentimentality, které odkazují k vlivu v Mnichově žijícího malíře Gabriela Maxe. Obraz byl roku 1875 vystaven na výstavě pražské umělecké Akademie a v dobových periodikách mu kritika věnovala velkou pozornost. Mimo jiných o něm psal také Jan Neruda,“ popisuje historii obrazu ředitel galerie Roman Musil.

Václav Brožík: Ve smrti spojeni / 1875 / olej na plátně / 119,5 x 174,5 cm

 

Za dobrou cenu

Západočeská galerie v Plzni obraz v závěru minulého roku zakoupila za vydatné podpory veřejných zdrojů, Plzeňský kraj přispěl částkou 500 tisíc a Ministerstvo kultury poskytlo účelovou dotaci ve výši 775 tisíc korun. Celková zaplacená částka za významný a publikovaný obraz byla 1,55 milionu korun. To lze vzhledem k výjimečnosti, nezvyklému rozměru plátna a současným tržním cenám Brožíkova díla považovat za příznivou cenu. Pro srovnání, o něco málo menší plátno Útěcha z téhož období bylo na podzim vydraženo u síně Arcimboldo za 1,8 milionu korun (s provizí cena činila 2,23 milionu korun).

Brožíkových pláten, i raných, je na trhu v současné době dostatek. Malířovy obrazy se k nám dnes dostávají i jako novodobé importy z Francie, takže Brožík již není nedostatkovým autorem. Kupující mají možnost si vybírat. Pokud jde o ceny, velkou roli hraje atraktivita námětu, formát, originálnost, kvalita provedení, ale i to, kdy a kde je obraz nabízen. Pokud plzeňská galerie obraz koupila tzv. „napřímo“, jak uvádí, vydělaly na tom vlastně obě strany. Na aukčním trhu by totiž kupující a rovněž i prodávající z konečné částky zaplatili nemalou provizi. I kdyby se dílo v dražbě prodalo za o čtvrtinu vyšší cenu, prodávající by ve finále utržil téměř totožnou částku, naopak veřejná instituce by další statisíce sehnala asi jen stěží. Svou roli ale mohlo sehrát právě i to, že kupujícím byla veřejná galerie. Původní majitelé se leckdy rádi spokojí s nižší částkou, pokud vědí, že obraz bude v renomované sbírce a i v budoucnu se s ním budou moci setkávat ve stálé expozici či na výstavách.

Ředitel ZČG Roman Musil, radní pro kulturu a cestovní ruch Plzeňského kraje Václav Koubík

a Milan Chovanec před obrazem Václava Brožíka Ve smrti spojeni / 1875

 

Obraz naší doby

Velmi zajímavá je i provenienční historie obrazu, která svým způsobem odráží rozporuplnost a ideové zvraty naší moderní historie. Od roku 1875 bylo plátno podle informací plzeňské galerie ve sbírkách hraběte Desfourse-Walderode. V roce 1903 se stalo majetkem Anežky Čermákové-Slukové, neteře Karoliny Světlé. Ve velké „znárodňovací vlně“ konce 50. let se pak dostalo do státních sbírek. Od roku 1960 byla malba ve správě Okresního muzea a galerie v Rakovníku (od roku 1991 Rabasova galerie), odkud byla v roce 1993 vrácena v restitučním řízení.

Restituenti o dva roky později obraz nabídli k prodeji prostřednictvím pražského Dorothea. Byl dražen na aukci 11. listopadu 1995, tedy v době, kdy byl tuzemský trh s uměním ještě v plenkách. Tehdejší vyvolávací cena této nezvykle rozměrné a mimořádně kvalitní práce byla 130 tisíc korun. Nakonec se obraz prodal o dva příhozy výše, za 150 tisíc korun (obě ceny jsou bez provize). „Trvá často celá léta nebo desetiletí, než se restituovaná díla dostanou na trh. Staronoví majitelé se s nimi nejprve sžívají, zvykají si na ně, každý nemá potřebu hned věci zpeněžit, někdo ale naopak ano,“ dělí se o své zkušenosti jeden ze známých pražských galeristů. „Pak je dražba každého takového díla pro nás malým svátkem,“ dodává.

Nabízí se samozřejmě zjednodušující úvaha, kolik mohl „stát“ na akvizici tohoto díla ušetřit, kdyby o ně projevil zájem už před více než sedmnácti lety po vlně restitucí. Při troše dobré vůle bychom možná také zjistili, pod jakou hodnotou byl před dvaapadesáti lety tento obraz zařazován do sbírek Okresního muzea a galerie v Rakovníku. Tyto úvahy však už patří jinam. Je zcela zřejmé, že za současného statu quo a ne vždy příznivých podmínek pro fungování regionálních galerií není podobná akvizice zdaleka „jen“ prostým obohacením sbírek. Jde současně o účinný funkční nástroj komunikace, sebeprezentace a brandingu, tedy budování „značky“, které je i ve stojatých vodách veřejných muzeí a galerií dnes nezbytné.

Pro instituci tohoto formátu je to možná jediná cesta, jak úspěšně přežít v současném politickém a tržně-komerčním prostředí, kdy jsou na ni vyvíjeny nejrůznější tlaky: být dostatečně regionální, ale současně postihovat obecné trendy ve vývoji umění a prosadit se na celonárodní úrovni, mít vysokou návštěvnost, ale současně přicházet s důstojnými a kvalitními projekty, působit komunikačně i na „průměrného“ návštěvníka, ale současně netratit na odbornosti svých výstupů.