Michael Rittstein: Pocta Maroldovi, 1987,
olej, asambláž, dráty, dřevo, plátno na sololitu, 149 × 122 cm,
vyvolávací cena: 380 000 Kč (+ 20% provize), 1. Art Conuslting 25. 3. 2018

Práce autorů narozených v prvním desetiletí po válce, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v 70. a 80. letech, se zatím na aukcích prodávají maximálně v řádu statisíců. Málokdo se může pochlubit aukčním rekordem nad hranicí půl milionu korun. Zdeněk Sýkora či Karel Malich na tom před patnácti dvaceti lety byli stejně. Náznaky oživení bylo možné pozorovat již v loňském roce, kdy nových autorských rekordů dosáhli Magdalena Jetelová (*1946), Václav Stratil (*1950), Jan Merta (*1952) či Jiří Kovanda (*1953). Příznačně šlo o práce ze 70. a 80. let. Cenovou hranici milionu korun dosud překonal jen Jan Merta, aukční maxima ostatních jsou výrazně nižší, od 300 tisíc do 700 tisíc korun. 

Michael Rittstein (*1949) patří mezi nejvíce obchodované žijící autory. Za posledních deset let aukcemi prošlo přes 620 jeho děl, z nichž nového majitele našla více než třetina. Dohromady za ně sběratelé utratili 15,5 milionu korun. Aukční rekord již šest let drží diptych Mrknutí z roku 1984, který byl v březnu 2012 v Dorotheu vydražen za 540 tisíc korun. Na druhé příčce figuruje obraz Dominantní tučňák z roku 2007, který byl před čtvrt rokem na aukci European Arts vydražen s výrazným nárůstem za 460 tisíc korun. Tři loni nabízené obrazy z poloviny 70. let se naopak prodaly relativně levně, za částky od 80 tisíc do 140 tisíc korun.
 

Michael Rittstein: Mrknutí, 1984,
komb. technika na sololitu, à 109 x 122,5 cm,
cena: 540 000 Kč, Dorotheum 10. 3. 2012

Michael Rittstein vystudoval pražskou akademii v letech 1968–74 a záhy po škole se profiloval jako výrazná osobnost nastupující generace. Inspirován životem na pražském Zahradním Městě maluje ve druhé polovině 70. let řadu obrazů, ve kterých se sžíravou ironií a smyslem pro grotesku a absurdno tematizuje život na sídlišti. V centru jeho pozornosti jsou ale vždy hlavně lidé a mezilidské vztahy, jimž panelové sídliště slouží jen jako kulisa. Poměrně hodně vystavuje, včetně různých zahraničních prezentací mladého českého umění. V roce 1984 jej Artcentrum, státní podnik pověřený obchodem s uměním směrem do zahraničí, vyslalo na veletrh do Basileje. Výsledkem této cesty bylo navázání kontaktu s galerií Ruchti v Kolíně nad Rýnem a samostatná výstava zde v následujícím roce.

Název obrazu Pocta Maroldovi vysvětlil před dvaceti lety v rozhovoru v časopise Reflex sám umělec: "To bylo tak. V dětství na mě udělali velký dojem dva umělci. Marold přes své panoráma, na které jsem se chodil často s babičkou do Stromovky dívat, protože jsem to měl z Letné kousek. Byl to obrovský zážitek. Jednou jsem maloval takový drobnopisný obraz a řekl jsem si, že ho vyvedu trochu ven do prostoru, tak jsem do něj zamontoval žebřík a provazy – jako ten Marold. Přiznal jsem to. Konečně, já jsem takzvanou instalaci cítil vždycky spíš maroldovsky než konceptuálně ... A tím druhým malířem, kterého jsem miloval, byl Zdeněk Burian. Tomu jsem taky namaloval Poctu."
 

Michael Rittstein: Čekání se vleče, 1986,
olej na plátně, 100 x 89 cm,
cena: 295 000 Kč, 1. Art Consulting 21. 2. 2010

Jiří Kříž k tomu v Rittsteinova monumentální monografii, která vyšla před deseti lety u příležitosti jeho retrospektivy ve Veletržním paláci a ve které je obraz reprodukován pod číslem 93, doplňuje, že vznikl v reakci na kritiku Milana Knížáka. Ten v samizdatovém Revolver Revue publikoval glosu k výstavě třiceti výtvarníků mladší a střední generace, která se konala v létě 1987 v Lidovém domě ve Vysočanech. Díla dvou desítek autorů Knížák stručně a nevybíravě okomentoval. Na adresu Michaela Rittsteina napsal: "Můj přítel, se kterým jsem se náhodou na výstavě potkal, ho připodobnil ke Kurovskému. Aby příměra se známým pražským kýčařem nepřipadala někomu moc krutá, přidám ke Kurovskému ještě Marolda a Buriana."

Sám Kříž o obraze dodává: "Zdeňka Buriana považuje Rittstein za klasika českého fotorealismu, Luďka Marolda za předchůdce pop-artu. Obraz je skutečně neobyčejně bystrou analýzou jistých domácích realit. Hned z kraje je žebřík, jehož příčle jsou jen neobratně převázány provázky. Jedna z nich je zlomena, a tak jen stěží se po žebříku dá někam vylézt. Zato v pozadí jakési kuchyně má jedlík do čeho se pustit. Zřejmě se chystá hostina: pečená kuřata a jiné dobroty jsou již tady, kam tedy vůbec lézt? Žebřík je zčásti iluzivně malován, zčásti tvořen kusem do obrazu vmontovaného dřeva, téměř jako Maroldově bitvě u Lipan."
 

Michael Rittstein: Utržen ze řetězu, 1988,
olej na plátně, 242 x 152 cm,
cena: 400 000 Kč, Prague Auctions 27. 11. 2016

Dražba obrazu bude startovat na 380 tisících korun bez aukční provize. I prodej pouze za vyvolávací cenu by jej zařadil na třetí příčku v přehledu Rittsteinových nejdražších aukčních prodejů. V této souvislosti se hodí ještě jednou ocitovat samotného malíře, tentokrát z rozhovoru, který poskytl v roce 2008 Lidovým novinám. Na otázku, jak se vlastně stanovuje cena obrazu, odpověděl: "Já si ceny nedělám, cenu obrazů dělají aukce. Když si někdo v ateliéru řekne, že jeho obraz stojí 200 tisíc korun, a jeden za tu cenu dokonce prodá, to ještě vůbec neznamená, že má obrazy v hodnotě 200 tisíc. Obraz má cenu, až když ho prodá ten, co si ho od vás koupil. To je jeho skutečná cena. Všechno ostatní je blábolení."

Výstavě v pražských Vysočanech a vzniku Pocty Maroldovi časově předcházelo ustavení volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece v červnu 1987. Sdružení vzniklo v reakci na zformování skupiny Tvrdohlaví a jeho členy se stali povětšinou umělci narození ve 40. letech – Jiří Sopko, Kurt Gebauer, Ivan Ouhel a další. Nejstarším členem byl Jiří Načeradský (*1939), nejmladším Jiří Halík (*1955). V témže roce Rittstein z pověření Artcentra navštívil galerijní veletrh v Chicagu a v rámci československo-francouzské kulturní dohody také Paříž. Jeho kontakty na západní výtvarný svět se zúročily v následujícím roce, kdy byl pozván na mezinárodní přehlídku Aperto ʼ88, pořádanou v rámci Benátského bienále v prostorách Arsenálu. Aperto, které se konalo v letech 1980 až 1993, bylo v podstatě předchůdcem kurátorských výstav, které dnes představují nejsledovanější část bienále.