Studovala jste Filmovou vědu na Masarykově univerzitě. Co vás přivedlo k tomuto oboru?

Upřímně řečeno při ohlédnutí zpět vlastně ani nevím. I když na dva okamžiky spojené s filmy a atmosférou kina si vzpomínám. Prvním bylo promítání pásma animovaných pohádek, na kterém jsme byli ve veselském kině Morava s mateřskou školou. To si vybavuji – v hledišti první řada před plátnem a na plátně Krteček v obří velikosti. Druhým byl Jurský park, to jsem překvapivě ve 13 letech mohla sama do kina jen s kamarády z gymnázia. Pak už se to tak nějak průběžně nabalovalo – z chození do kina se stala pravidelná aktivita a záliba, přibyl čtvrteční filmový klub, knížky a časopisy s filmovou tematikou. A že se dá studovat něco jako filmová věda k tomu mne posléze navedla profesorka společenských věd na gymnáziu. A pak Tomáš Hála, také Veselan, který tento obor studoval v Praze a potkávali jsme se například na Seminářích ruského filmu u nás ve Veselí. Několik životních náhod a setkání mě ale od tohoto oboru nakonec odklonilo k jiným oblastem umění.

Pracovala jste řadu let v Moravské galerii v Brně. Jaké výtvarné umění, ať už směr, médium, autoři nebo epocha, je vám nejbližší?

Oblíbenců je spousta. Namátkou z autorů je to třeba Jakub Schikaneder, Josef Váchal, Mikuláš Medek, Gerhard Richter, Michael Rittstein nebo Jakub Špaňhel. Poslední dobou mě víc a víc baví i ilustrátoři Tomski&Polanski. Mnohé jejich plakáty jsou mi tematicky blízké.  

Vendula Chalánková: Kino

Obě témata, tedy film a výtvarné umění, se spojují v díle Kino od Venduly Chalánkové, které máte ve sbíce. Je na něm z geometrických tvarů vystřižených z barevných papírů poskládaná budova kina, která částečně odkazuje i k reálnému brněnskému kinu Art. Jak jste se zrovna k tomuto obrazu dostala?

Vlastně také náhodou. Z Vendulčiny tvorby jsem jako první zaregistrovala vyšívané SMS zprávy, někdo mne na ně upozornil. Někdy od roku 2012 jsem se s Vendulčinou tvorbou potkávala při různých příležitostech a když jsem zaregistrovala sérii „Architecture“ bylo tehdy na prodej již jen Aquacentrum a Kino. A vzhledem k tématu bylo Kino jasná volba – spojuje se v něm film a architektura, která mě rovněž zajímá a baví. 

Jaká další čistě výtvarná díla se ve vaší kolekci nachází?

Sama se rozhodně nepovažuji za sběratelku. Nemám žádný konkrétní záměr ani téma a nevyvíjím aktivní činnost v pořizování uměleckých děl s cílem utváření nějaké kolekce. Spíše se obklopuji věcmi, které ve mně vyvolají nějakou emoci. Těmi si pak (do)utvářím svůj životní prostor tak, aby mi v něm bylo dobře. Z mého pohledu doma až tolik jedinečných uměleckých děl nemám. Již zmíněné Kino Venduly Chalánkové bylo mým prvním zakoupeným originálním kusem. Vedle toho mám doma dva menší obrázky od Marie Butuly Ciché z cyklu „Neztratit nit, rčení“, ve kterém za mne vtipným způsobem zpracovala deset lidových rčení. Jako upomínku na práci v Moravské galerii jsem si nechala zarámovat některé plakáty k výstavám z dílny grafického designéra Roberta V. Nováka. Z nich mám z vícero důvodů nejradši plakát k výstavě o Zdeňku Rossmannovi, Horizonty modernismu. 

Plakáty k výstavám Moravské galerie Brno

Cíleně se ale zajímáte o motiv zvířete tapíra. To je poměrně exotický živočich a netypické téma. Proč zrovna tapír?

Láska k tapírům mne provází od vysoké školy. Jsou to neskutečně zajímaví živočichové a mají velmi roztomilá mláďata. Bohužel tento druh patří v dnešním světě ve volné přírodě k velmi ohroženým. V současnosti mám doma pár kousků těchto zvířat například ve formě skleněných figurek. K Vánocům mi letos přišel od kamarádky z Prahy moc hezký plstěný tapír čabrakový. A největší součástí tapíří kolekce jsou Maya a Cusco, což jsou dva tapíří senioři z brněnské ZOO, které mám adoptovány. 

Uvažovala jste někdy nad posunem k cílenému sběratelství?

Nikdy jsem o tom takto neuvažovala. Mám sice tzv. na wishlistu pár děl a autorů, které bych chtěla jednou vlastnit, ale o tom si zatím mohu jen snít, protože je to pro mne ekonomicky nedosažitelné.

Plstěný tapír

Je nějaké dílo, či designový předmět, ke kterému máte bližší vztah než k jiným?

Myslím, že zatím ne. Ke každému kusu mám nějaký specifický vztah nebo vzpomínku, ale žádný nepreferuji. 

Jaká výstava vás v poslední době zaujala?

„E-motion disconnected“, fotografická výstava Alžběty Jungrové a Petra Hricka, která proběhla loni na jaře v nezrekonstruované části benediktýnského kláštera Rajhrad. Ta mne dostala nejen tématem, ale k celkovému silnému dojmu přispělo i prostředí kláštera a specifická forma instalace. V současné době probíhá ve staré prádelně Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze Alžbětina výstava „I believe“. Tu jsem zatím neviděla, ale ráda bych – dle fotografií z instalace si slibuji obdobný zážitek jako v Rajhradě. Z časově vzdálenější výstav dodnes silně vzpomínám na obsáhlou výstavu děl Zbyňka Sekala „A věci se zvolna berou před se…“ uskutečněnou v Muzeu umění Olomouc. Ta mi před lety utkvěla v paměti opravdu silně. Mimochodem Zbyněk Sekal je aktuálně k vidění v Museu Kampa v Praze. 

Marie Butula Cichá: ze série Neztratit niť, rčení

Pracujete v brněnské Opeře, jste celý den obklopena divadelním prostředím, umělci, designéry a herci. Ovlivňuje toto prostředí nějak váš osobní vkus?

Neřekla bych. Je to prostředí v mnoha směrech inspirativní, ale myslím, že přímý vliv na můj osobní vkus nemá. 

Je nějaké osobní setkání s umělcem, na které obzvláště ráda vzpomínáte?

Jednoznačně setkání s operní pěvkyní Soňou Červenou. Je to dáma s velkým D. Neuvěřitelně houževnatá, pracovitá a silná osobnost, která je ale současně pokorná a skromná.

Marie Butula Cichá: ze série Neztratit niť, rčení

Co bylo poslední umělecké dílo, či designový, nebo sběratelský předmět, který jste si pořídila?

Nepořídila jsem si ho přímo já, ale trochu jsem jistou osobu „přinutila“, aby mi byl pořízen. Byl to plakát s jezevčíkem od již jmenovaných Tomski&Polanski. Je to již jejich druhý kousek s motivem psů, který mám. Jezevčík je totiž má oblíbená psí rasa a teď mi dochází, že možná přece jen nějaké sběratelské téma mám.