Karel Černý: Námořník / 1949 / olej na plátně / 70 × 80 cm / Západočeská galerie v Plzni

Po uvěznění Jaroslava Borovičky bylo plátno Karla Černého Námořník, společně s mnoha dalšími, nabídnuto na jaře roku 1960 v aukci národního podniku Starožitnosti (v 50. letech zvaného ANTIKVA). Námořník ze konfiskovaného majetku měl tak nízkou vyvolávací cenu, že si jej mohla i při svém skrovném platu koupit jedna mladá dáma, Emilie Srbová, spolu s dalšími obrazy, např. Zátiším se slanečkem Emila Filly nebo pohledem na Jeruzalém Friedricha Feigla. V r. 1965 se ocitla ve svízelné situaci a obrazy Filly a Černého odprodala Západočeské galerii v Plzni, kde ředitel Oldřich Kuba systematicky budoval mimořádnou sbírku klasické moderny. Zde jsou dodnes.

"Pan Dr. Jaroslav Borovička byl obchodník s obrazy a milovník umění. Podporoval kumštýře – vydatně pomáhal např. Karlovi Černému a měl tím i předkupní právo na jeho díla. Pan Borovička ovšem prodával zájemcům o umění, převážně českým, ty věci zůstávaly u nás v Československu a v dobrých rukou, a neprodané obrazy tvořily rozsáhlou, všem dostupnou galerii. Panu Borovičkovi jakožto majetnému obchodníkovi, a tudíž nepracujícímu zbohatlíkovi jeho galerii zkonfiskovali. Na poslední chvíli se mu podařilo některé věci uschovat, a protože teď neměl z čeho žít, postupně je tajně rozprodával. Pravděpodobně záměrným udáním, nikoli neopatrností, se to vyzradilo, a tak pana Borovičku na dlouhá léta zavřeli, protože si přivlastnil a zatajoval státní majetek a okrádal republiku.

Ale bylo třeba rozhodnout, co teď s těmi zkonfiskovanými obrazy. Ponechat je v galerii, přístupné širokému obecenstvu, by k ničemu nebylo, a ty obrazy spolu s množstvím nejrůznějších jiných zabavených uměleckých děl, starožitností a obrazů přišly do aukce, v aukční síni v Mikulandské ulici v Praze. Výtěžkem z aukce ty různé věci konečně přinesou nějaký prospěch! Sice nevelký, ale aspoň nějaký – vyvolávací (i konečné) ceny bývaly skutečně převelice lidové – značkový porcelán, stříbro i šperky aj. byly neuvěřitelně levné. Kdo ty ceny určoval, nevím – buď absolutní ignoranti, anebo náhončí skupin, které chtěly ty věci lacino získat a případně i rozprodávat za podstatně vyšší ceny dál. – Dnes, při opětovné prohlídce katalogů z aukcí, jsem byla velmi smutná. Tehdy jsem si neuvědomovala, čeho jsem svědkem – dehonestace kulturních hodnot a ničení souborů krásy, schraňovaných a ochraňovaných v uměnímilovných rodinách a majících často staletou historii.

Emil Filla: Zátiší se slanečkem / 1925 / olej na plátně / 30 × 87 cm / Západočeská galerie v Plzni

Aukce v Mikulandské probíhaly obvykle čtyřikrát do roka, po dobu dvou týdnů před aukcí byly všechny předměty vystaveny k veřejně dostupné prohlídce a zájemce dostal katalog se seznamem předmětů a s vyvolávací cenou. Asi polovinu sálu zaujímala místa pro význačné, především zahraniční zájemce z diplomatických kruhů, kteří si tak za babku odváželi předměty význačné kulturní hodnoty do svých osobních sbírek (nebo k výhodnému dalšímu prodeji) kdesi v cizině. Druhou polovinu míst k sezení zaujímali zájemci čeští. Jednak uměnímilovní, jednak zřejmě lidé, kterým by se nejlépe řeklo „překupníci“. A pak tam vzadu stávali zájemci o průběh aukce – někteří jako skromní potenciální kupující, jiní pouze jako přihlížející ze zájmu – jistě i nemálo těch, jejichž zkonfiskované předměty se právě dražily – a ke kterým oni už nemohli. Ty umělecké předměty, kdysi určené ke koupi nebo prohlídce pro zájemce s porozuměním pro umění a starožitnosti, tyto – často veliké – naše domácí kulturní hodnoty zbavené ceny se rozstrkaly za babku buď do zahraničí, nebo tuzemským vypočítavým překupníkům – a jen z velmi podstatně menšího podílu po malých kouscích soukromým osobám s opravdickým zájmem, ale bez větších finančních možností. 

Já jsem na ty aukce na místa „ke stání“ chodívala – viděla jsem opravdu hodně zajímavých věcí, i pro mne tenkrát cenově dostupných – vždycky jsem se snažila podle svých nevelkých možností co nejvíc našetřit, abych mohla zkusit něco získat v některé další aukci, na co by to našetřené – nic horentního – ještě tak mohlo stačit. Mezi přihlížejícími zájemci bývali rozporuplní lidé. Jednou jsem stála vedle pana Wericha. A jednou jsem stála vedle velmi kultivovaně vyhlížejícího pána, který si při vyvolávací nizounké ceně vysoce hodnotné „tuplovky“ (skleněného poháru se zlatou fólií mezi dvěma vrstvami skla) povzdechl: „Takové mám doma tři – ale nemám na chleba.“ Zřejmě také milovník umění po konfiskaci a bez možnosti výdělku.

Karel Černý: Moře v Nice / 1949 / olej na plátně / 80 × 100 cm / GAVU Cheb

Toho Černého – Námořníka v Le Havru – jsem koupila r. 1960. Byl ze 45 Černého obrazů, které na té aukci byly a patřily do té „druhé várky“ obrazů pana Borovičky, kterou mu zabavili poté, kdy mu přišli na to, že tyhle své obrazy zločinně zatajil. Moc ráda jsem měla ten obraz. Ale po několika létech jsem se dostala do mimořádně svízelné situace, ve které mi už opravdu nezbývalo než zase jej prodat – stejný osud potkal v téže době i Zátiší Emila Filly. Byla bych za ty obrazy jinde dostala velmi podstatně víc, než mi nabízela plzeňská galerie (a proto ten převod považuji dodnes za dar), ale chtěla jsem také, aby tyhle krásné věci nebyly nedostupně uzamčeny v nějakém nepřístupném soukromí: Říkala jsem si, že v galerii nebudou tak docela pryč, protože já i kterýkoli jiný zájemce se na ně můžeme přijít kdykoli podívat."

Emilie Srbová

Vzpomínku zaznamenal a autorem katalogového textu k výstavě Opus magnum je Marcel Fišer. Námořník Karla Černého je v chebské galerii k vidění ještě do 15. června.