Na úplně úplném začátku byla kniha Země zastaveného času od Síse a Vaniše,  kde jsou dokumentární fotky z Tibetu. Ta mě tak zasáhla, že jsem si začal podle těch fotek vyrábět rituální tibetské předměty. To mi bylo asi 16 let. A od Tibetu do Mongolska je už jen kousek. Můj děda tam byl jako mnoho jiných Čechů v 60.letech na montáži a zprovoznil tam první radiostanici. Žil tam více než rok v podhůří Altaiec a získal za to druhé nejvyšší mongolské vyznamenání – stříbrnou hvězdu polární záře.  

 

Jaké artefakty či umění přesně sbíráte – na jaké období se specializujete a co vás na budhistickém umění zajímá?

Největším počtem jsou to bronzové sošky z Mongolska, ale zajímají mě i sochy z Tibetu a Číny. Většinou jsou to různé varianty Buddhů, Bodhisatvů, nebo duchovních učitelů. Z období se mi asi nejvíc líbí 17. století, sbírku však skládám trochu analogicky, takže mě tam zajímají v podstatě všechna období do 19. století, kdy se sochy už vyráběly až moc pro export. Buddhistické umění je speciální v tom, že je na něm zajímavá nejen fenomenální řemeslná forma, ale i duchovní podstata. Ty sošky jsou v podstatě živé bytosti, které s vámi nějak komunikují, nějak vás formují, filozoficky. 

 

Kde získá Středoevropan potřebné informace a zkušenosti ke sbírání budhistického umění?

Když jsem začínal tak to byly jen knihy. A těch bylo v češtině málo. Buď se jednalo o cestopisy, kde byla občas i nějaká černobílá fotka, nebo o obrazové publikace galerií.  Ale pak na přelomu milénia „začal“ internet a otevřel se svět nekonečných informací. A u toho trávím občas hodně času bádáním. 

 

Vlevo Amitabha (17. - 18. století, Mongolsko, škola Zanabazar), vpravo Amogghasiddhi (17. století, Monglosko, škola Zanabazar), sbírka Ondřeje Basjuka

 

Máte ve sbírce nějaké neoblíbenější dílo?

Mám jednu malinkatou sošku nadsmyslného Buddhy Amoghasiddhi ze 17.století z Mongolska v zanabazarovském stylu. Byl to můj první Zanabazar a mám k němu velmi silné citové pouto. 

 

Kdy jste si uvědomil, že jde už o sbírku, respektive sbírání? 

Já jsem  ve sbírkách různého druhu vyrůstal. Od sbírek knih, angličáků, přes známky až třeba po nerosty. Takže jsem do určité míry závislý na nějakém hromadění a vytváření vizuální struktury.  Moji sbírku beru vážně až posledních pár let.  Rozsah se různě mění podle toho co zrovna sháním. Takže někdy vyměním tři kusy za jeden a někdy za jeden získám kusů pět. Ale pořád se pohybuji v desítkách kusů. Není to nic obrovského.  

 

Je těžké dostat se k budhistickému umění na tuzemském trhu? 

Bohužel těch věcí je tu už méně. Jedna nejmenovaná galerie jich prodala velké množství zpět do Číny. Co generace navozily, za pár let zmizelo zpět v Asii. 

I přesto je tu stále dost míst, kde se dá něco najít, ale je to výrazně složitější než dřív. 

 

Kde je získáváte - v aukcích, obchodech se starožitnostmi nebo třeba na portálech typu online tržiště? 

Protože mám velmi omezené prostředky, tak se dá říct, že ve všech jmenovaných. Musím mít však štěstí  na prodejce, který spíš moc netuší, nebo je mu jedno, co prodává. 

 

Nakupujete i v zahraničí?

Občas ano a spíš v rámci EU. Koloniální velmoci, jako je Francie a Anglie jsou plné pokladů. Ale i Německo, Polsko, Švédsko, Itálie stojí za probádání. Je to dáno především historickými kontexty. Do nedávna bylo velmi zajímavé i Rusko, které bylo celé devatenácté a dvacáté století tranzitní zemí všech cestovatelů do Mongolska. 

 

Vlevo Manjushri (13. století, Tibet), vpravo portrét Jetsundamba Chutuchtu (18. století, Mongolsko, škola Zanabazar), sbírka Ondřeje Basjuka

 

Máte přehled i o jiných českých či zahraničních sběratelích budhistického umění?

Sběratelů milovníků je tu velmi málo, spíš skoro nikdo. Všichni s tím touží akorát obchodovat a samozřejmě vydělat peníze.

 

Kolonialismus je již řadu let velké téma nejen západních muzejních institucí. Jak je to v případě mongolsko-tibetského umění? 

Veřejná diskuze se bohužel nejvíc zabývá především Afrikou. Do Asie jakoby nikdo moc nedohlédne, přitom bohatství Anglie a Francie pramení z těchto kolonií. Mě však nejvíc zajímají himalájské oblasti a Mongolsko. To si velice dlouho hlídá kulturní dědictví, takže třeba práce Zanabazara se nesmí vyvážet od roku 1924. Bohužel před tímto rokem ruská bolševická revoluce zničila v tomto regionu co mohla. A co nebylo zničeno na místě odvezli do Ruska na roztavení, pro drahé kovy. Občas se v Rusku objeví nějaká vzácná mongolská socha, ale místo repatriace míří přímo na trhy do Hongkongu. Naproti tomu třeba Nepál a Indie, jsou v repatriacích velice úspěšní. Nejen z muzeí, ale daří se jím  často i z  evropských aukcí, ještě před samotným prodejem navrátit sošky zpět domů. A to mě těší.

 

Manjushri, Ratnasambhava a Vjradhara Yabyum (17. - 18. století, Mongolsko, škola Zanabazar), sbírka Ondřeje Basjuka

 

Jak konkrétně ovlivňuje sběratelská činnost vaše povolání malíře a rodinný život?

Jako umělec mám sbírání trochu snazší, protože vidím nejen ikonografii, ale i řemeslné umění. A dovedu ho lépe zhodnotit než třeba laik, který zná vše pouze z obrázků. Myslím, že stejně to měli i moji předchůdci, čeští umělci jako Filla, Neprakta, Drtikol, Kupka, nebo Adolf Hoffmeister. V rodinném životě je to někdy složitá situace, ale většinou mě podporují. Jedno z prvních slov mého syna bylo slovo „Buddha“.

 

Je nějaký artefakt, který toužíte ve své sbírce mít, ale zatím se vám to z jakéhokoliv důvodu nepodařilo?

V současné chvíli asi ne, ale spíš jen z obav z budoucnosti.  Možná bych si přál mít sochu, kterou dělal sám Zanabazar, ale přijde mi to vlastně trochu nemravné, aby něco takového měla soukromá osoba. Ale když se nad tím víc zamýšlím, chtěl bych posbírat všechny, co jsou tady v Česku, a věnovat je do muzea, aby se nedostaly zpět na trh.