Přestože dílo, které příští týden půjde pod licitátorské kladívko, není datováno, jako časový rámec jeho vzniku je v literatuře uváděno období ohraničené rokem 1910 a počátkem první světové války. Jak poznamenává Petr Wittlich, přední znalec Preislerova díla, ke zpracování novozákonního námětu velkou měrou přispěl Preislerův styk s mladší uměleckou generací. Sami umělci skupiny Osma ve zpracování tohoto námětu následovali příkladu Daumiera a Muncha. Fillův obraz Milosrdný Samaritán z roku 1910 Preislera zaujal natolik, že (jak vyplývá se vzájemné korespondence) zprostředkoval jeho prodej Vincenci Kramářovi. Obdržená částka 300 korun nebyla sice ani na tehdejší poměry nikterak vysoká, nicméně Fillovi pomohla z aktuální tísně a navíc mohl obraz následně prezentovat jako prodaný.

 

  Podobenství z Evangelia svatého Lukáše, v němž Ježíš vysvětluje pojem láska k bližnímu
a dokládá, že skutek milosrdenství jedince by mělo být silnější než nesnášenlivost národů,
skýtalo pro předválečnou výtvarnou obec možnost velmi odlišného pojetí v závislosti na tom,
k jakému převládajícímu směru se každý autor přiklonil. Vlevo Milosrdný Samaritán od
Emila Filly (1910), vpravo od Jana Zrzavého (1914 -15), obojí v Národní galerii Praha.

 

V uměleckém měsíčníku Volné směry vydávaném Spolkem výtvarným umělců Mánes, jehož byl
Preisler několikrát předsedou a jenž měl ambici být prostředníkem mezi domácí a světovou
scénou, vyšly v roce 1911 prakticky vedle sebe reprodukce Milosrdného Samaritána od Eugena Delacroixa, jeho přímá varianta od Vincenta van Gogha a provedení totožného tématu od tehdy osmadvacetiletého Emila Filly.

 

Petr Wittlich soudí, že Preislera ikonografické zpracování o generaci mladšího Filly zaujalo natolik, že se rozhodl na něj bezprostředně výtvarně reagovat, což u tohoto autora, od roku 1913 dokonce profesora akademie, nebylo vůbec běžné. Výsledkem je nezvykle expresivní plátno komornějšího formátu, jež poněkud vyčnívá ze souborného Preislerova díla. Obraz dává nahlédnout do mimořádného tvůrčího potenciálu, jímž Preisler disponoval a který mu i jakožto vyzrálému umělci umožnil zcela svobodně experimentovat.

I v odborné literatuře tento obraz kunsthistoriky fascinoval, a to jak Antonína Matějčka ("jde o úchvatné podobenství utrpení a lásky"), tak Jiřího Kotalíka. Ten klade důraz zejména na malířův zájem o barvu: "Akcenty prudce zvrstvených a hnětených past - rezavá hněď s rumělkou, vyvážená rozvržením bílé a černé, proti šedavému pozadí - kontrastují s řídkými, zelenavými tahy, odhalujícími holou strukturu plátna, zapojenou do výsledného účinku." I po obsahové  stránce je nutné vyzdvihnout právě způsob, jak Preisler kombinuje jemné, kresebné nahození základního rozvržení obrazu, jež nechává na mnoha místech prosvítat, a tvoří tak nedílnou součást konečného obrazu, a vysoké barevné pasty, s nimiž pracuje až hapticky, tak aby byla zvýšena sugestivnost zobrazovaného momentu.