Váš tatínek, Michael Třeštík, je rovněž sběratel, v jeho obsáhlé kolekci umění se objevuje hned několik témat – od keramiky, přes díla z moderny až k současné malbě. Navazujete nějak na jeho sbírky, nebo máte zcela vlastní cestu? 

„Navazování“ jistě nebyl prvotní záměr. Přestože jsem vyrůstal obklopen sbírkami, jako dítě jsem to v sobě neměl, nesbíral jsem angličáky, plechovky od cocacol, ani ty klasický známky, které okolo mě sbíralo snad každé dítě. Známky sbíral samozřejmě i táta, myslím si, že na dost profi úrovní. Ale šlo to nějak kolem mě. Přišlo to nakonec nějak samo, pozvolně, s dospíváním, dost nenápadně ale s o to větší intenzitou. V podstatě v jeden moment okolo mě začínala vznikat výtvarně jasně vyhraněná parta kamarádů, začal jsem si všímat starých černobílých televizí, studoval jsem na FAMu obklopen šikovnými spolužáky, další kamarád mě upozornil na hodinky. Takže jsem začal pronikat najednou do více témat. 
Táta mě ovlivnil myslím téměř ve všem, konkrétně co se týká sbírání asi v tom, umět se nezaseknout na jednom tématu, umět přelétat a sbírky úzkostně nedržet, a v určitý moment být schopný se s nimi bez velkých emocí rozloučit. Jinak v tom mém „sbírání“ je asi dost patrný i jistý generační vzdor. Řadou věcí, které mě zajímá táta dost pohrdá a těžko si k nim hledá vztah. Hodinky, tenisky. Ale ten „vzdor“ je spíš takové dobře míněné škádlení, když táta přinesl domu první plátno od Jakuba Špaňhela, zaujalo mě to. Sám už mám teď doma od Jakuba plátna tři. Táta si ale zatím žádný pořádný hodinky ani tenisky myslím nepořídil.

Jak dlouho už sbíráte?

Blbě se orientuju v čase, takže je to spíš odhad, pocit. Fotografické monografie, kterých mám na počet asi nejvíc a za sbírku je považuju, jsem si začal kupovat na gymplu. První obraz jsem si koupil někdy v roce 1998, od kamaráda Hynka Poláka. O hodinky se zajímám tak deset let, o tenisky tak osm let.

Víkendový dům Tomáše Třeštíka ve Vyžlovce

Kolik „podsbírek“ vlastně máte?

Sám se v tom moc neorientuju. A vlastně tomu nerad říkám „sbírání“. Vyrostl jsem v rodině sofistikovaného, systematického a zapáleného sběratele, všechny tyto vlastnosti mi chybí, jsem takový impulzivní shromažďovatel a asi nejpodstatnější pro mě je celek. Nevnímám jednotlivé sbírky, vnímám nějaký svůj ekosystém, ve kterém je mi hezky. Ale pokud se ptáte na „podsbírky“, tak to celé asi začalo fotografickými monografiemi, obrazy od kluků z writerské scény, fotografiemi kolegů fotografů, trošku se zajímám o náramkové hodinky, mám poměrně dost sběratelsky ceněných tenisek, zajímají mě industriální písmena a reklamní cedule, mám pár desítek filmových soundtracků na vinylových deskách, dávám si pozor, aby to byly „first pressy“, tedy desky, které vyšly ve stejném roce, kdy šel film do kin, mám stovky filmů na DVD a BlueRayích. Staré televize jsem už opustil, ale pár desítek mi jich ještě zůstalo. Mám různě po bytě pár hezkých židlí a křesel, krásné zelené a zcela nepraktické od Marca Newsona, dvě ikonická a super pohodlná křesla Lounge Chair od Charlese a Raye Eamsových z Konsepti. V těch rád sedím a vymýšlím, do čeho dalšího se pustit.

Koho najdeme ve vaší sbírce fotografií? 

Zase – nemám ji nijak kurátorský přísně koncipovanou, mám rád práce lidí, kterých si vážím. Celou sbírku fotek jsem nedávno převezl na Vyžlovku, kde mám víkendový dům. Mám tam krásné práce od Antonína Kratochvíla, Milana Jaroše, Lukáše Dvořáka, Karla Cudlína, Tomkiho Němce, Vladimíra Birguse, Bohdana Holomíčka, Zdeňka Lhotáka, Roberta Vana, Honzy Šibíka, Jana Saudka, Gabiny Fárové, Adolfa Ziky a plno dalších. Tím teď dost žiju, užívám si, že tím, že je to domek v zahradě, tak když jsem tam sám, můžu mlátit hřebíky do zdi i pozdě v noci a nikoho neruším. Převěšování věcí mě dost baví. Původně jsem chtěl Vyžlovku nechat čistou, minimalistickou, prázdné bílé stěny, sem tam jedna fotka. Vydržel jsem v tom asi měsíc, mám asi nějakou fóbii z prázdných stěn. A mám to asi podobně, jako někteří lidi s tetováním. Udělají si první, nějaký malý a decentní, pak druhý, třetí a za dva roky je potkáte s vytetovanými rukávy, potetovanými články prstů a vykérovanou hvězdičkou pod okem.

Byt Tomáše Třeštíka v Praze na Letné

Již dříve jste zmínil, že vaši sbírku maleb ovlivnily především vaše osobní vztahy s umělci. Přesněji to, že jste pohyboval mezi lidmi z pražské writerské scény. Jaké autory ze současné výtvarné scény ve vaší sbírce tedy najdeme?

Vše kdysi začalo přátelstvím se Zdeňkem Řandou - Pastou Onerem, od něj jsem koupil první dvě věci, doteď se přu s jedním kamarádem, kdo z nás jako první Pastovi za umění zaplatil. Myslím si, že já. Mám nějaké věci od Honzy Kalába – Pointa a Michala Škapy – Trona. Toho znám také od dětství, naše mámy se přátelily a Michal jezdil na chatu do vedlejší vesnice.. Několik velkých pláten mám od Matěje Olmera – Biora. Pár krásných prací od Epose 257. Kromě této party mám nějaké věci od již zmíněného Jakuba Špaňhela, Krištofa Kintery, Michala Cimaly.

Dá se tedy vaše sbírka současného umění vnímat i jako jistý záznam těchto vašich přátelských vazeb? 

Určitě. Baví mě pozorovat, co lidé okolo mě dělají a rád se tím obklopuju. Když to doženu do extrému – když mi můj kamarád dá obraz, který bych si já zrovna nevybral, je mi to jedno. Je to obraz od něj, je to kus jeho, to mi stačí. Ale mám štěstí, když už mi někdo něco dá, většinou se mi strefí do vkusu.

Byt Tomáše Třeštíka v Praze na Letné

Věcmi, které sbíráte, se obklopujete, žijete s nimi. Co vám osobně sbírání přináší?

Pokus vytvořit nějaký celek, odraz mého vnitřního asi dost chaotického života. Asi i trošku odpočinek od vlastní tvorby, možnost dívat se na svět optikou někoho jiného. Zároveň to asi beru trošku i jako manifest svých estetických hodnot a potřebu dělat si názory.

Měl jste nějaké sběratelské téma, které jste již z nějakého důvodu ukončil a kolekci třeba i dal pryč?

Staré televize mi už nic neříkají, v tématu hodinek jsem měl pár směrů, které jsem po nějaké době opustil (např. vintage chronography ze 60.- 80. let značky Heuer). Naopak jsem si začal všímat zajímavých českých značek – např. Robot Watches, ke kterým jsem se dostal přes přátelství s Michalem Froňkem. Trošku cítím, že v poslední době trošku chladne můj vztah k teniskám. Respektive už nejdu po všem, co mě zaujme, hodně si vybírám.

Byt Tomáše Třeštíka v Praze na Letné

Zajímají se vaše děti o umění? 

Myslím, že to vnímají, všimnou si, když je doma něco jiného, nového, s mým tátou si o tom hezky povídají a s mojí mámou furt něco vytvářejí a vyrábějí. Nijak na sílu jim to ale necpu, nechci jim to zošklivit, každopádně mám pocit, že nějaké názory v nich už klíčí a ty věci cítí. Máme toho plný byt, když byly malé, rozhodli jsme se to před nimi nijak „nechránit“, přestože je tu plno relativně křehkých věcí, nikdy ničemu neblížily, nic nerozbily. Jen naše boxerka Bais kdysi jako štěně ocáskem shodila vázu od Maxima Velčovského. Ale to už jsem ji odpustil.

Je nějaké dílo, které byste chtěl mít ve své kolekci, ale zatím se vám to nepodařilo?

Ježiš toho je. Před pár dny jsem byl na krásné výstavě Jakuba Matušky - Maskera na Hluboké. To je kluk z podobné generace, taky writer, ten mi doma chybí. Byly tam dva, tři obrazy, které bych z fleku bral. Ale nemám na ně. Pokud se ale neprodají jeho „Ryby“, pokusím se na ně ušetřit. To je krásné plátno. Moc rád bych fotku od Dity Peppe, Báry Prášilové, Radky Leitmeritz, Beth Orten, Tona Stana, Ivana Pinkavy, Václava Jiráska, Josefa Koudelky, je jich plno. Začínám si víc všímat toho, co dělají mí studenti, učím fotku na dvou školách – Akademii Michael a Vysoké Škole Kreativní Komunikace, je tam plno dost šikovných a progresivních talentů. Letos jsem se rozhodl tři z nich po ukončení studia oslovit, jestli by mi jednu za svých fotek neprodali.

Víkendový dům Tomáše Třeštíka ve Vyžlovce

Jaké máte plány se svou sbírkou, respektive sbírkami, do budoucna?

Neplánuju. Dokud to mně a lidem v mém okolí bude dělat radost a budu mít tu možnost, budu si to dál užívat a bavit se tím, budu rád, když se mi je bude dařit nějak rozšiřovat a posouvat. Ale  počítám i s variantou, že objevím něco jiného a svůj záměr přesunu jinam. I když vlastně moc nevím, co by to mělo být, moc věcí, který mě nezajímají už myslím nezbývá.