Jiří David: Labutě v noci / 1991 / olej na plátně / 170 x 220 cm

Kdo stál za ideou vzniku sbírky?
Hlavním garantem a iniciátorem programu byl od počátku Jiří Ševčík, tehdy i dnes prorektor pražské Akademie. Právě on u tehdejšího vedení prosadil, že by námětem akvizic mělo být současné umění. Z hlediska investičního vyžaduje nízké náklady a naopak se očekává jeho zhodnocení. Z prvních nahodilých akvizic se tak vyvinula systematická činnost. V roce 1994 vznikla tak zvaná Komise pro uplatňování děl v Komerční bance, která fungovala do roku 1997. Komise byla složená jednak ze specialistů na současné umění a pak z vlastních odborníků banky (z odboru majetku, architektů). V rámci regionu pak fungovala síť garantů – v Brně to byla Kaliopi Chamonikola, tehdejší ředitelka Moravské galerie, v jižních Čechách Vlastimil Tetiva z AJG a ve východních Čechách Hana Řeháková z VČG v Pardubicích.

Jak vypadala vlastní práce komise?
Vytvářely se komplexní scénáře pro jednotlivé pobočky ve spolupráci s architekty, což byla velice zajímavá práce. Ty scénáře se probíraly úplně do detailu, co kam přijde, zda je to vhodné, zda jsou náklady adekvátní k významu té které pobočky. Vše se dělalo velice systematicky a organizovaně, současně vznikala také kartotéka. Komise zasedala snad dvakrát do měsíce a děl kvapem přibývalo. Vzápětí však přišly změny. Banka se dostala do problémů s úvěry a nový vlastník z pochopitelných důvodů program ukončil.

Jakou cestou jste díla získávali?
Soustředili jsme se především na střední, mladou a nejmladší uměleckou generaci. Sami garanti měli kontakty přímo na autory a na první privátní galerie. Nakupovalo se v MXM, Galerii Pecka, Via Art a Behémôt v Praze, v Brně v Galerii Aspekt. Svou činností tak vlastně banka významně podepřela vznikající trh se současným uměním i samotné umělce. Aukcí jsme se nikdy neúčastnili. Současné umění stálo úplně mimo tehdejší zájem trhu, ten se v té době soustředil na klasickou modernu a díla z probíhajících restitucí, která se samozřejmě pohybovala v úplně jiné cenové hladině.

Jan Merta: Poháry / 1995 / akryl na plátně / 200 x 300 cm

 

Jaký byl ohlas vašich nákupů v bance?
Nakupovaly se kvalitní věci za velmi příznivé ceny a to bylo přijímáno s pochopením. O něco složitější byla zpočátku situace na pobočkách s jednotlivými zaměstnanci. Ti si často cestu k současnému umění museli teprve hledat a ne vždy s ním chtěli ihned sdílet prostor. Tak jsme se jim snažili nově nakoupená díla zpřístupnit, v časopise KB vycházela například i rubrika Dílo měsíce, kde jsme informovali o významných nákupech. Dnes to naopak funguje tak, že si střední a vyšší management může sám díla do kanceláře vybírat, vše je založeno na principu dobrovolnosti. Byla jsem překvapená, kolik skvělých věcí bylo vybráno zpátky do života. Na nových postech, kam jsme je původně nenavrhovaly, jsem objevila například díla Jiřího Davida, Stanislava Diviše, Jana Merty, Petra Písaříka, Ivana Ouhela, Josefa Žáčka. Myslím, že jsme udělali velký kus práce. Vznikla sbírka, která i dnes s odstupem let vzbuzuje respekt, řada věcí z ní se od té doby několikanásobně zhodnotila, a to už po dvaceti letech. To jen dokládá, že původní záměr byl správný a výsledek je viditelný. Z toho mám velkou radost.

Dekódujete zpětně na výběru věcí nějaké osobní nebo dobové zaujetí?
Myslím si, že jsme se snažili věci koncipovat především do konkrétního daného místa, aby korespondovaly s architekturou. I tím, že nás bylo více, tak byl asi výběr z naší strany objektivní. Samozřejmě z toho dnes vystupují například Tvrdohlaví, kteří byli v té době hodně činní. Ale silně je zastoupena i tehdejší nejmladší generace: Jakub Špaňhel, Petr Písařík, Michal Pěchouček, Petr Pastrňák, Michal Nesázal. Ze starší generace jsou to například Adriena Šimotová, Jan Kubíček, serigrafiemi i Zdeněk Sýkora, Alena Kučerová, Věra Janoušková, Karel Malich, Daisy Mrázková, Ladislav Novák, Eduard Ovčáček a další. Ze sochařů pak Zbyněk Sekal, Nikos Armutidis, Čestmír Suška, Jaroslav Róna, Michal Škoda. Zásluhou Evy Jiřičné, která rekonstruovala halu KB na Václavském náměstí, se například podařilo prosadit do zdejšího interiéru ohromnou realizaci od Václava Cíglera z vrstveného skla a kovu, což je vlastně takový výmluvný pomník celých 90. let.

Není tohle ojedinělý přístup, že se sbírka buduje prvotně s ohledem na využití v architektuře?
To je model obvyklý ve světě, kde jsou korporátní sbírky většinou koncipované jako součást interiérů. Jeden z největších sběratelů je například Deutsche Bank, která má sbírky zaměřené výhradně tímto způsobem. Ve své budově ve Frankfurtu instaluje umění ze všech světadílů, v nichž působí. Mimo pracovní dobu se zde pak konají komentované prohlídky, což je úžasné. Tento fenomén ale funguje i jinde. Italské banky sbíraly umění odjakživa. Například mezinárodní skupina UniCredit vlastní asi 70 tisíc sbírkových předmětů. Je to největší transevropská sbírka umění, kterou nemá žádné muzeum. Podle statistik vlastně obsahují všechny korporátní sbírky stejný počet děl jako je ve všech muzeích na světě.

Antonín Střížek: Zátiší se sklenicemi / 1995 / olej na plátně / 160 x 283 cm

 

Byla sbírka KB někdy vystavena?
Ne, toto je absolutně první příležitost, kdy bude k vidění v galerijních prostorách. Rozsáhlý galerijní prostor typu Wannieck Gallery ještě více prověří kvalitu výběru, umožní posoudit díla ve vzájemných souvislostech. Ve výběru je přibližně 150 prací, důraz byl kladen na 90. léta, vystaveny jsou ale i zajímavé akvizice s datem dřívějším. Chystaná výstava je pro mne vlastně návratem, určitou nostalgií, ale příjemnou. Devadesátá léta byla strašně hektická doba, vše vznikalo o překot, ale ten výsledek člověka potěší. Nejvíce mě uspokojilo, že jsem nalezla řadu děl na svých původních místech a řadu z nich i v novém prostředí, že k nim lidé postupně nachází cestu.

Co vás z celé sbírky nejvíce oslovuje?
Pro mě je nejzásadnější práce Václava Cíglera v hale na Václavském náměstí. Je to úžasná monumentální realizace, která vůbec neruší provoz bankovní haly a skvěle tam zapadne. Potom třeba Rozdělené elementy Jana Kubíčka, které visí v Italské ulici, nebo Labutě v noci od Jiřího Davida, které se sice několikrát přemístily, ale naštěstí nikdy do depozitáře. Na Novodvorské zase visí tři práce Jiřího Sopka v bezprostředním kontaktu s klientelou. Za ta léta se bohužel změnily i požadavky na vybavení hal, změnil se korporátní styl. Obrazy jdou dnes občas trošku stranou reklamám.

Jak je dnes sbírka KB rozsáhlá?
Celkový počet zainventarizovaných děl je dnes asi 4,5 tisíce. Z toho je ale velká část grafiky, část také tvoří nahodilé akvizice, které banka získala už před zahájením programu, najdeme tu starší umění, například mařákovce. Pobočky v krajích se z vlastní iniciativy zásobovaly díly lokálně etablovaných umělců různé kvality. Nákupy v 90. letech pak přibyly práce klíčových umělců tehdejší mladší a nejmladší generace, v nově vzniklém katalogu brněnské výstavy je zastoupeno 47 nejznámějších jmen, ale na některá se ve výběru z kapacitních důvodů bohužel nedostalo. Dále jsou ve sbírce například Mikoláš Axmann, Markéta Baňková, Václav Bláha, Věra Boudníková, Ladislav Čepelák, Josef Jíra, Zdena Fibichová, Marie Filippovová, Milan Grygar, Jan Hendrych, Helena Horálková, Miroslav Chlupáč, Boris Jirků, Jiří Kornatovský, Bohuslava Olešová, Květa Pacovská, Vladimír Preclík, Karel Rossí, Vladimíra Sedláková, Zbyšek Sion, Jan Vičar, Lenka Wilhelmová.

Václav Cígler: Bez názvu / 1998 / vrstvené

sklo, olovnatý křišťál a zlacená mosaz