Josef Václav Myslbek: Hřebec Ardo, 1898–99,
novodobý odlitek, patinovaný bronz, 88 x 26 x 100 cm,
vyvolávací cena: 280 000 Kč (+ 24% provize), European Arts 22. 11. 2020

Známe jméno koně, jenž stál sochaři modelem, a průběh vzniku sochy můžeme rekonstruovat z Myslbekovy korespondence i vzpomínek jeho žáků a spolupracovníků.

Jezdeckou sochou sv. Václava se Myslbek s přestávkami zabýval již od poloviny 80. let 19. století, tedy celých deset let před oficiálním vyhlášením soutěže na pomník pro Václavské náměstí. Ačkoliv se s Myslbekovým vítězstvím dopředu počítalo, porota nakonec první místo neudělila a stejně vysoko jako Myslbekův model ocenila originální návrh žehnajícího knížete od Bohuslava Schnircha. Oba sochaři byli vyzváni, aby své modely dopracovali, další kolo soutěže však již neproběhlo. V lednu 1896 byla smlouva na vytvoření pomníku podepsána s tehdy sedmačtyřicetiletým Myslbekem. Celkovou cenu včetně odlití jezdecké sochy a čtyř figur světců do bronzu sochař v té době odhadoval na 350 tisíc, nepočítaje v to v jeho autorský honorář 56 tisíc korun.

Myslbek vytvořil celkem sedm různých variant knížete na koni, které se od sebe liší zejména pojetím figury jezdce a pohybem jeho oře. Modelem prvních variant sochy byl kůň Tygr ze stáje Alexandra Brandejse, přičemž vzorem sochaři byly sochy a obrazy koní italské renesance, od Paola Ucella po pomník Bartolomea Colleoniho od Verrocchia. Na jaře a v létě 1898 Myslbek opakovaně navštěvoval vojenský hřebčín Na Panenské na pražském Pohořelci, kde hledal nový model. Nešel jej až začátkem srpna v koni dovezeném z hřebčína v Písku. "Byl jsem dopoledne Na Panenské – vzal jsem Vosmíka a Hallmanna s sebou. Předvádění koní. Ardo!" poznačil si sochař lakonicky do deníku. "Ardo jest oldenburského plemene, sedm roků starý a divoký a bujný. A divoký a bujný chlapík ten přiučil se za osm neděl, po který čas mně za model sloužil, po čtyřech choditi, čemuž se každý skutečně divil," napsal Myslbek na jaře následujícího roku Karlu Adámkovi, mladočeskému poslanci Říšské rady i Zemského sněmu, který předsedal výboru, do jehož agendy výstavba pomníku spadala.
 

Hřebec Ardo v Myslbekově ateliéru

Do hřebčína Na Panenské Myslbek chodil studovat svůj nový model celý podzim, během zimy pak modeluje necelý metr vysokou sochu. Tu hned začátkem roku 1899 nechal odlít do bronzu a v dubnu ji poslal na výstavu do Berlína. V Praze byla poprvé vystavena na podzim téhož roku na první výstavě Jednoty umělců výtvarných, kterou spolek uspořádal v říjnu v domě U Štajgrů ve Vodičkově ulici. Jak dokládá fotografie ve výstavním katalogu, šlo o sádru, nikoliv o bronzový odlitek. Ostatně výroční Grosse Berliner Kunstausstellung skončila jen o pár týdnů dřív. "Kdekoliv objeví se Josef Myslbek, strhne dojista pozornost nejprve k sobě; zde dvojnásob, an vystavuje jednotlivé části příštího pomníku sv. Václava," referovaly o výstavě Národní listy. "Kůň, jak tu na výstavě stojí, bude každopádně arcidílem umělcovým. Jest výsledkem dlouhých a prohloubených studií, proniknutých nevyrovnatelným smyslem pro monumentálnost a velkolepost. V postoji podobá se hřebci, jakého vytvořil již na soše pro ministerium; jen ztratil tu přílišnou usilovnost kroku, jež dříve ukazovala více k tahu než k nesení, a v celém zjevu stal se štíhlejší. Obé dle našeho mínění pokročilo na prospěch věci," hodnotil sochu recenzent podepsaný zkratkou J. K. "Hřebec z téhož pomníku, toto obdivuhodné postižení kypící síly a pružnosti bujného zvířecího těla, síly, jež třese se v každé žilce a oživuje svým dechem celé to mohutné tělo – toť nový triumf realistického umění mistrova, nový doklad jeho suverénní moci nad formou," dodával v týdeníku Světozor Jaroslav Kamper.

Bezprostředně po dokončení třetinové verze koně začal Myslbek v únoru 1899 pracovat na soše v životní velikosti. Práce na ní pokračovaly po celý rok, přičemž si nechal Arda vodit z Pohořelce přímo do svého ateliéru ve Stromovce, do budovy pozdější Moderní galerie, kterou dnes opět využívá AVU. "27. dubna 1899 zaslal mi Myslbek zajímavou fotografii z c. a k. státního hřebčince ,na Panenskéʻ Ardo, jak ho vojáci vyvádí z umělecké akademie. U východu stojí také mistr Myslbek a po něm se Ardo toužebně ohlíží, vzpomínaje, že byl jím tak dlouho cukrem krmen," píše Karel Adámek v šestnáctistránkové historii výstavby pomníku, kterou v létě 1912 publikoval v časopise Česká revue. Volně na tuto poznámku navazuje Adámkova vzpomínka na návštěvu císaře Františka Josefa I.: "Za svého pobytu v Praze v měs. dubnu 1907 navštívil císař 17. dubna také Moderní galerii a prohlédl si při tom také u Moderní galerie zmontovaného Myslbekova sv. Václava. (…) Císař byl velkolepým dílem Myslbekovým velice překvapen. Při vstupu po delší chvíli strnule na sv. Václava pohlížel. Myslbekovi vyslovil opět obdiv a plné uznání. Mimo jiné v rozmluvě se mnou podotkl: ʻJest viděti na tomto komoni množství cukru, jež model spotřeboval. Jak klidně jde!ʻ" Adámek ještě dodává, že císař tuto poznámku pronesl česky.
 

Sádrový odlitek sochy na první výstavě Jednoty umělců výtvarných v domě U Štajgrů, říjen 1899

Sochu Arda v životní velikosti Myslbek dokončil v lednu 1900. "Jednoho dne přišel sluha Houdek a sděloval nám, že Myslbek již koně dokončil. Vnikli jsme do atelieru a překvapeni zůstali jsme jako bez dechu. Před námi stál překrásně modelovaný živý Ardo. Dokonalý v konstrukci a detailech, v plné svěžesti modelace i v partiích těžko přístupných. Cítili jsme všichni, že máme před sebou jednoho z nejkrásnějších koní, které sochařská ruka kdy vytvořila," vzpomíná na tento okamžik Myslbekův žák Ladislav Kofránek, autor alegorických postav na průčelí pražské Městské knihovny, a dodává: "Chtěli jsme Myslbekovi nějak projevit svůj obdiv a položili jsme pod nohy koně věnec se stuhami, na nichž bylo několik nadšených slov obdivu, Myslbek přišel druhého dne k nám a vlídně řekl: ʻNašel jsem tu vaši věc; to se přece dává hercům a herečkám, no ale děkuju vám.ʻ"

Veřejnost měla možnost sochu poprvé vidět až o rok později, na jaře 1901 na výroční výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu. "Každý jeho portrét vyzvedá s nekolísavou silou všechen karakter zjevu v podstatném tvaru plastickém a proti Rodinově sensibilnosti staví český mistr precisní karakter v solidní konstrukci. Jeho hřebec Ardo, sádrový model přirozené velikosti pro velkého koně sv. Václava, má tytéž vlastnosti. Hlava, zadek, nohy jsou elementární síly a při tom monumentálně bronzového rysu ve zjednodušení a soustředění života," chválil sochu v Národních listech K. B. Mádl. Německy vycházející list Politik dodával: "Plnost života v každém svalu odpozorovaná z přírody a převedená do přesvědčivé formy, s jakou se u žádného jiného žijícího sochaře nesetkám. Tato ʻdruhá studieʻ představuje vynikající úspěch moderního sochařství." Od třetinové verze se studie v životní velikosti liší jen v detailech, především v tom, že Ardo zde má ocas svázaný do uzlu a hřívu má spletenou jen do osmi copánku místo původních šestnácti.

Zatímco uměleckohistorická literatura opakuje, že Ardo byl oldenburského plemene – pod názvem Oldenburský hřebec Ardo jej také sám Myslbek vystavoval –, v textech o chovu koní je Ardo uváděn jako typický reprezentant příbuzného východofríského teplokrevníka: "Východofrís se značně podobá koni oldenburskému, je však živější, úhlednější a o hodně lehčí." Bronzové odlitky Arda v životní velikosti dnes najdeme minimálně na třech místech – před jeho domovským Státním hřebčínem v Písku a na nádvořích veterinárních fakult v Brně a v Košicích. 
 

Fotografie původního bronzového odlitku sochy, který je dnes ve sbírce Národní galerie,
z katalogu výroční výstavy Krasoumné jednoty z roku 1900.

Bronzových odlitků sochy v třetinové velikosti nebude o mnoho víc. Odlitek vystavený v létě 1899 v Berlíně umělec o rok později prezentoval na výroční výstavě Krasoumné jednoty v Praze, kde jej za 2600 korun zakoupila Společnosti vlasteneckých přátel umění. V roce 1923 byla tato socha společností zapůjčena do Moderní galerie a později přešla do fondů Národní galerie. Jiný odlitek měl ve své sbírce Jindřich Waldes, který byl velkým obdivovatelem a podporovatelem Myslbeka. Tento se dostal na trhu v souvislostí s restitucí Waldesovy sbírky a již v listopadu 1997 na aukci společnosti Meissner-Neumann vystoupal z necelých 72 tisíc na 335 tisíc korun, což je dodnes druhá nejvyšší cena za Myslbekovo dílo na českých aukcích.

Nyní nabízený odlitek vznikl až v 90. letech 20. století, kdy jej podle Myslbekova bronzu v Národní galerii pro americké manžele Hascoeovy odlil litec Ondřej Špaček. Hascoeovi se do Prahy poprvé dostali v roce 1987 a při návštěvě Zbraslavského zámku, kde byla umístěna sochařská sbírka Národní galerie, zatoužili získat některá vystavená díla. "Přišel, celý u vytržení, a řekl: ʻNěco z toho chci,‘" popisovala před lety první setkání s Normanem Hascoem v Hospodářských novinách Magdalena Juříková, která tehdy na Zbraslavi pracovala jako kurátorka. Po roce 1989 se jim podařilo získat souhlas Ministerstva kultury k pořízení odlitků a do Ameriky postupně putovalo několik desítek bronzů, včetně například Slunečního paprsku Otakara Švece. Myslbekova socha byla jednou z prvních, kterou si Hascoeovi vyhlédli. "Zavolala mi Magda Juříková a povídala, že zná člověka, který by chtěl odlít obrovskou plastiku Mytí vlasů od Štursy a Myslbekova Hřebce Ardo," vzpomínal v roce 2011 v již citovaném článku Nadi Klevisové Ondřej Špaček.

Když byla v červnu 2011 sbírka manželů Hascoeových rozprodávána na aukci v Londýně, patřily právě sochy mezi položky s nejpřekvapivějšími nárůsty. Švecův motocyklista se prodal za 3,8 milionu, Gutfreundovi kubističtí Milenci a Makovského Dívčí sen shodně za téměř 1,3 milionu korun (více zde). Myslbekův Ardo tenkrát mezi draženými položkami chyběl, v aukci Sothebyʼs se objevil až o rok a půl později, kdy byl nabízen v rámci denní aukce impresionistů a klasické moderny v Londýně. Prodal se na horní hranici odhadu, včetně všech poplatků za zhruba 330 tisíc korun. Na aukci European Arts bude socha nyní startovat na 280 tisících korun (+ 24% provize).