Katalog výstavy Skupiny v galerii Der Sturm v Berlíně, říjen 1913, XVIII. výstava
Katalog výstavy Otakara Kubína v galerii Der Sturm v Berlíně, duben 1914, XXV. výstava

První číslo berlínského časopisu Der Sturm (Bouře) vyšlo začátkem března 1910. Podtitul hlásal "Týdeník pro kulturu a umění" a údaj v záhlaví tvrdil, že vychází v nákladu 30 tisíc výtisků. Již po dvou číslech ale tato těžko uvěřitelná informace z titulní strany zmizela. Časopis vycházel na novinovém papíře, měl osm hustě potištěných stran a stál 10 feniků. Jeho vydavatelem a šéfredaktorem byl třicetiletý hudební skladatel a kritik Herwarth Walden, vlastním jménem Georg Lewin. Časopis se rychle stal hlavním titulem německé avantgardy zprostředkovávajícím kontakty mezi Paříží a Berlínem, potažmo mezi západní a střední Evropou. Hned v první čísle se objevily články od Karla Krause a Adolfa Loose, později mezi přispěvateli časopisu najdeme Guillauma Apollinaira, Heinricha Manna či Maxe Broda.

U příležitosti vydání stého čísla v březnu 1912 zahájila v Berlíně činnost galerie stejného jména. Na úvodní výstavě se představila mnichovská skupina Der Blaue Reiter a několik hostů. Výstavy se střídaly ve zhruba měsíčním intervalu a většinou čítaly kolem pěti desítek děl. V září 1913 si Herwarth Walden troufl na mnohem ambicióznější projekt, v pronajatých prostorách na Potsdamerstrasse 75 uspořádal na ploše 1200 metrů čtverečních První německý podzimní salon (Erster Deutscher Herbst­salon), na kterém bylo prezentováno více než 360 děl od moderních umělců nejen z Německa, ale také z Rakouska, Švýcarska, Francie, Itálie, Nizozemí a Ruska. Nechybělo ani několik českých jmen – Vincenc Beneš, Emil Filla, Josef Gočár, Otto Gutfreund, Pavel Janák, Otakar Kubín a Antonín Procházka. Ocitli se ve společnosti takových osobností jako jsou Umberto Boccioni, Robert Delaunay, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Fernand Leger či Francis Picabia.
 

Emil Filla: Kávový servis, 1912, olej na plátně, 27 x 18 cm,
vyvolávací cena: 6 500 000 Kč (+ 5% provize),
1. Art Consulting 25. 10. 2020

Současně se v nových prostorách galerie Der Sturm na Postdamerstrasse 134a v říjnu uskutečnila samostatná výstava Skupiny výtvarných umělců nazvaná Skupina / Prag. Šlo v pořadí o osmnáctou výstavu galerie a představili se na ní stejní umělci jako na salonu, chyběl pouze Otakar Kubín. Nejpočetnějším souborem, čítajícím 34 obrazů a prací na papíře, což představovalo polovinu z celkového počtu vystavených děl, byl zastoupen Emil Filla, který měl hlavní zásluhu na uspořádání celé akce. Ceny obrazů se většinou pohybovaly od 30 do 100 marek. Z tohoto rozpětí se výrazně vymykal jen rozměrný Fillův obraz Dvě ženy z roku 1913, který je dnes ve sbírce Moravské galerie v Brně a který byl nabízen za 350 marek. Pod číslem 39 a názvem Kaffee-Service výstavní katalog uvádí i reprodukované zátiší, které v říjnu bude dražit společnost 1. Art Consulting.

Účast členů Skupiny na berlínském salonu byla do značné míry paradoxní, neboť salon se šíří svého záběru dostával do rozporu s programovým směřováním Skupiny. Na přelomu let 1912 a 1913 došlo k rozkolu uvnitř Skupiny, kdy její řady opustili Josef a Karel Čapkové a Vlastislav Hofman. V ostře vedených polemikách o principech moderního umění se rodící česká avantgarda rozdělila na picassovské (Skupinové) křídlo a na umělce, kteří neměli problém akceptovat též futurismus, orfismus a další moderní směry. V souvislosti s nyní nabízeným obrazem stojí za zmínku, že jeho reprodukce doprovází programový text Vincence Kramáře Kapitola o -ismech, který začátkem roku 1913 vyšel v skupinovém časopise Umělecký měsíčník. Kramář zde o Picassovi mimo jiné napsal, že je "velkým ukazatelem a vůdcem".
 

Umělecký měsíčník, 1913, ročník 2, číslo 5

Hlavními výtkami vůči berlínskému salonu na stránkách Uměleckého měsíčníku bylo, že na výstavě chyběl Picasso a že kurátorský výběr nebyl striktnější. "V nevyjasněné situaci nemůže být výběr nikdy dosti přísný," posteskl si německý kritik Viktor Wallerstein. Na stránkách domácího tisku jinak obě výstavy zůstaly prakticky bez odezvy. Výjimkou byl článek Josefa Čapka otištěný v listopadu v časopise Lumír, který se ale nakonec též nese v duchu již dříve vytyčených pozic: "Velice ostře odlišují se od ostatní většiny Češi, kteří rovněž jsou na výstavě kuse zastoupeni. Jednak je to Otakar Kubín, který má svou zcela osobitou barevnou notu; ještě nápadněji oddělují se od celé výstavy Beneš a Filla, hlavně tím, že bezvýhradně zastupují tu styl Picassův a Braquův, kteří se nikdy kolektivních výstav nezúčastňují. (…) Jelikož mezi ostatními národnostmi není nikdo, kdo by tak naprosto stál pod vlivem Picassovým, působí tato frakce českého moderního malířství zevně nápadně odlišně, je však nutno litovat, že Čechy byly zastoupeny neúplně a že vystavující malíři nepřinesli do tohoto mezinárodního prostředí víc samostatnosti a osobité odvahy."

Obě výstavy vystavujícím pomohly navázat dlouhodobé vztahy s galeristou Herwarthem Waldenem a podařilo se realizovat i pár prodejů. "Souborná výstava Skupiny V. U. v saloně 'Der Sturm' v Berlíně byla právě ukončena; bylo prodáno v celku 11 obrazů a plastik; zakoupeny byly hlavně kolekcionáři Köhlerem a Cluxenem," referoval po výstavě Umělecký měsíčník. Prodat se nejspíš podařilo i obraz Kávový servis, o který, jak v malířově monografii s odvoláním na korespondenci mezi Fillou a Waldenem píše Vojtěch Lahoda, osobně projevila zájem galeristova spolupracovnice a druhá manželka (po spisovatelce Else Lasker-Schüler), švédská malířka a sběratelka Nell Waldenová.
 

Otakar Kubín: Prorok, 1913, olej na plátně, 88 x 69 cm,
vyvolávací cena: 5 500 000 Kč (+ 5% provize),
1. Art Consulting 25. 10. 2020

Půl roku po výstavě Skupiny se v galerii Der Sturm uskutečnila další česká výstava, monografická přehlídka prací Otakara Kubína, na které byly k vidění tři desítky Kubínových obrazů. Současně dvě po sobě jdoucí čísla časopisu, který v té době fungoval jako čtrnáctideník, vyšla s Kubínovými dřevoryty na obálce. Většinu z vystavených obrazů dnes neznáme nebo je nedokážeme podle názvů spolehlivě identifikovat. V uměleckohistorické literatuře se můžeme setkat jen se čtyřmi černobílými reprodukcemi převzatými z výstavního katalogu. Jde vesměs o na výšku komponované figurativní malby, obrazy Pokora, Bojovník, Radost a Prorok.

Právě posledně jmenovaný obraz, v katalogu publikovaný pod číslem 20 a názvem Der Seher, bude rovněž dražen na zmiňované aukci 1. Art Consulting. Kubínovy ceny v roce 1914 již byly výrazně vyšší než ceny na výstavě Skupiny. Tři prvně jmenované obrazy měly cenovku 300–350 marek, Proroka si malíř cenil na 500 marek. U třech dalších obrazů čteme dokonce cenu 800 marek. Cenový rozdíl je možná vysvětlitelný tím, že Kubín již od roku 1912 žil v Paříži a tamní cenová hladina byla patrně vyšší. Kubínově výstavě v březnu předcházela výstava kreseb a několika obrazů Paula Kleea, jeho ceny se pohybovaly od 150 do 350 marek. V květnu následovala výstava Marca Chagalla, v jeho případě však katalog ceny bohužel neuvádí. Jen pro představu: Denní mzda kvalifikovaného dělníka činila na jaře 1914 něco málo přes 5 marek.
 

Katalog výstavy Otakara Kubína v galerii Der Sturm v Berlíně, duben 1914, XXV. výstava

Dvojice dřevorytů otištěných v dubnu a květnu 1914 v časopise Der Sturm byla převzata z alba šesti grafických listů Lidské bídy, které Otakar Kubín v témže roce vydal vlastním nákladem v Paříži. Grafiky doprovázela báseň malířova přítele Otto Kleina a album vyšlo česky a francouzsky, v každém jazyce v edici 75 výtisků. Právě jméno Otto Kleina a jeho pařížská adresa jsou uváděny na zadní straně obrazu. Kubín u svého přítele na začátku svého francouzského pobytu bydlel a jde tedy patrně jen o korespondenční adresu, na kterou měl být obraz vrácen, spíš než o potvrzení, že by Klein byl jeho prvním vlastníkem. Obraz, který byl dlouho považován za ztracený, se před osmi lety objevil na aukci Sotheby’s v Londýně. Ve stejné aukci byl dražen ještě druhý Kubínův kuboexpresionistický obraz, který byl v roce 1914 rovněž vystaven v Berlíně, metrový Souboj (víc zde). I toto plátno bylo označeno stejnou nálepkou s adresou Otto Kleina.

Necelé tři měsíce po skončení Kubínovy výstavy vypukla první světová válka. Filla odchází do exilu do Nizozemí, Kubín je jako příslušník nepřátelského národa internován ve Francii. Galerie ani časopis Der Sturm svou činnost nepřerušily, jen z čtrnáctideníku se stal měsíčník a počet výstav se o něco snížil. Druhé válečné číslo, vydané 15. srpna 1914, vyšlo s kresbou Emila Filly na titulní straně, říjnové číslo pak na obálce mělo linoryt Vincence Beneše. Po celou válku také časopis inzeroval, že "k prodeji a na výstavy" zastupuje řadu umělců, kteří se objevili již na jeho podzimním salonu, z Čechů jsou jmenováni Vincenc Beneš, Emil Filla, Otto Gutfreund a Otakar Kubín. V průběhu roku 1916 galerie uspořádala pět kolektivních výstav expresionistů a kubistů – jedna z nich se uskutečnila i v Brně – a díla jmenovaných, či aspoň některého z nich, se v katalozích vždy objevují. Největší stálicí byl Otakar Kubín, neboť galerii zůstala k dispozici většina obrazů z výstavy na jaře 1914. Kolekci dvaceti tří z nich galerie znovu vystavila na své čtyřicáté výstavě v dubnu 1916, kde společnost Kubínovým plátnům dělaly kresby Oskara Kokoschky. Obrazy Prorok a Souboj katalog již neuvádí, ty již byly prodané nebo je galerie hned po první výstavě poslala zpátky do Paříže.

Po válce časopis dál vycházel jako měsíčník a galerie se vrátila k měsíčnímu rytmu výstav. Od svého vzniku do října 1925 jich uspořádala kolem sto padesáti, nepočítaje v to přehledové výstavy či výstavy mimo její vlastní prostory. Poslední řadovou výstavou s číslem 145 byla výstava Jana Zrzavého. V omezené formě pak galerie fungovala až do roku 1931, časopis ještě o rok déle. Mezinárodní aktivity Der Sturm byly především parketou Nell Walden a k útlumu činnosti galerie příznačně došlo poté, co se v roce 1924 rozvedla s Herwarthem Waldenem. Po nástupu nacistů k moci se jí podařilo vystěhovat do Švýcarska, většina její rozsáhlé sbírky ale zůstala v Berlíně. Na konci 30. let ji získal Wolfgang Gurlitt a za války byla z velké části zničena. Herwarth Walden se v roce 1932 odstěhoval do Moskvy. Po napadení Sovětského svazu nacisty byl zatčen a v říjnu 1941 zemřel ve vězení.