Adam Hnojil na výstavě STANO FILKO 70/80

Můžete ve stručnosti představit fond Pro arte. O jaký typ investičního fondu se jedná a komu je určen?

Fond vznikl v roce 2012 jako exkluzivní platforma pro dlouhodobé zhodnocování finančních prostředků investorů skrze investice do kvalitních uměleckých děl. Doposud zůstává jediným takto specializovaným fondem s licencí ČNB. Fond pracuje s investičním horizontem pěti let a v současné době disponuje kapitálem přesahujícím 200 milionů korun. Pro arte je tvořeno týmem ekonomických a uměleckých odborníků, kteří poskytují investorům prvotřídní servis, poradenství a řadu dalších služeb souvisejících s uměleckým provozem a budováním sbírek.

Na jaké umění se fond zaměřuje a podle čeho si díla, do kterých investujete, vybíráte?

Fond nakupuje umělecká díla z různých období a je zcela jedno, jestli se jedná o artefakty středověké, barokní, avantgardní, nebo práce žijících umělců. Hlavním kritériem je umělecká kvalita. Snažíme se získat taková díla, která jsou v kontextu umělcovy tvorby výjimečná a zároveň nadčasová. Především u těchto kompozic máte jistotu velkého zhodnocení. Pokud nejsou takové práce galerijního charakteru dostupné, pečlivě zvažujeme akvizici a hledáme jiná, především kontextuální kritéria.

Z výstavy STANO FILKO 70/80

V čem je podle vás investování do umění zajímavější než například investice do akcií?

K akciím nebo dluhopisům nenaleznete osobní emoční vztah. S určitým zjednodušením to dobře vystihuje vize, s jakou byl fond založen. "Objevujeme – zhodnocujeme – těšíme se z umění" jednoznačně charakterizuje zásadní hodnotu, kterou přináší investice do umění. Akciemi ani dluhopisy nenapomáháte kultivovat širokou veřejnost, galerijní ani veřejný prostor. Umění není virtuální hodnota, ale naprosto reálný předmět. V tom je hlavní rozdíl v případě těchto alternativních investic.

Jaký je rozdíl v investování do současného a staršího umění a co je podle vás perspektivnější?

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Nákup současného i staršího umění má svá pro a proti. Investice do současného umění podle mě stále spíše substituuje dočasný úbytek určitých segmentů na trhu s uměním. Vedle stávajících marketmakerů se objevila větší skupina začínajících sběratelů, kteří vyhledávají umělce svého dospívání a k staršímu umění musí teprve dorůst. Pokud na něm v současné době něco oceňují, tak spíše hodnotu stáří než výtvarné kvality. Nezanedbatelnou skupinu sběratelů tvoří Češi působící po většinu roku v zahraničí, kde do svých kanceláří z reprezentativních důvodů hledají spíše současné zahraniční umělce než české. Pokud považujeme za starší umění tvorbu před rokem 1850, tak na českém trhu nejsou ve větší míře v současné době obchodováni ikoničtí autoři. Český trh je nicméně v redukované podobě obrazem zahraničního trhu. A i tam je zjevné, že až na výjimky slavných autorů, je starší umění mnohem levnější, než tvorba vzniklá v 20. a 21. století. Pokud by si dnes chtěl někdo vytvořit sbírku srovnatelnou s kolekcí některého z českých aristokratů 18. století, má nejlepší možnost. Pokud sběratel hledá kvalitu a ne jména, lze dnes např. v Itálii zakoupit žáky Reniho nebo v Německu Rubense za opravdu příznivé ceny. Podobně je tomu ale i u současných autorů starší generace, kteří začali působit v 70. a 80. letech 20. století. V mnoha případech jejich zahraniční galerie ukončily svou činnost, taktéž průběžně dochází ke generační výměně. Součástí některých pozůstalostí, objevujících se na trhu, bývají špičková díla žijících autorů. Ti paradoxně osobně prodávají svou aktuální tvorbu za mnohem vyšší ceny, než za kolik koupíte jejich obrazy z investičně perspektivnějších období. Budu přát současným čtyřicátníkům, aby je v budoucnu nepotkalo něco podobného. Z perspektivy zástupce investičního fondu nicméně považuji tuto situaci za skvělou investiční příležitost. Závěrem bych rád připomněl, že je stále možné koupit excelentní obraz slavného autora 19. století za cenu oblíbených autorů současné české výtvarné scény nebo významnou kompozici rudolfinského mistra Bartholomea Sprangera za cenu Emila Filly.
 

STANO FILKO 70/80, Galerie Pro arte, 9. 11. – 15. 12. 2017

V médiích se v souvislosti s fondem psalo o Degasově loutce zakoupené pro Muzeum loutkařských kultur v Chrudimi či o dlouho ztraceném obraze Soběslava Hippolita Pinkase, který do svých sbírek koupila Alšova jihočeská galerie. Můžete zmínit některá další zajímavá díla, která fond vlastní či která prošla jeho portfoliem?

Podobně výjimečnými díly je například barokní Večeře v Emauzích Františka Karla Palka pocházející z markraběcí sbírky v Baden-Badenu nebo unikátní čtyřmetrová veduta Prahy Karla Thiemeho z roku 1844. Obdobná biedermeierská kompozice se nenachází v žádné z českých sbírkotvorných institucí a je významem srovnatelná snad jen se slavným Langweilovým modelem Prahy. Aby byl výběr co nejpestřejší, zmínil bych ještě monumentální Poslední večeři českého Němce Maxe Kopfa z doby, kdy se pohyboval v blízkosti Oskara Kokoschky u něhož následně studoval. Vliv této legendy rakouského expresionismu je na obraze patrný. Z aktuálnější tvorby je to ve světě stále doceňovanější konceptualista Stano Filko, jehož větší soubor jsme v Čechách objevili v majetku česko-americké galeristky, která mu v New Yorku významně pomáhala v období po emigraci. Podle očitých svědků byla některá díla z tohoto konvolutu například konzultována s Josephem Beuysem v Düsseldorfu. V současné době tyto Filkovy práce vystavujeme v naší galerii na pražské Malé Straně.

Loňský rok byl na českých aukcích rekordní a letošní patrně bude ještě lepší. Jak tuto situaci čtete?

Současný stav je obrazem prosperující společnosti. Lidé začínají chápat, že kvalitní obraz na stěně často předčí uložené peníze v bance, nejen svým zhodnocením, ale především estetickou hodnotou, kterou přináší svým majitelům. Objevili se také další sběratelé a k umění dorostla silná generace „Husákových dětí“. Jsem přesvědčen, že ceny ještě porostou. Růst očekávám především u kvalitních děl. Použil bych nicméně svou oblíbenou metaforu. Investici do umění přirovnávám k dálnici. V levém pruhu jsou díla nadprůměrných kvalit, která i v případě ochlazení trhu neztrácí rychlost a stabilně narůstají na hodnotě. Na takové díla se samozřejmě zaměřuje i akviziční strategie Pro arte.

Co vás z letošní nabídky českých aukčních síní nejvíce zaujalo?

Z mnoha krásných děl mě osobně zaujal prodej výjimečné malby Oskara Kokoschky, souboru devětsilovských kompozic Jiřího Jelínka, nebo dvou soch podceňovaného surrealisty Jaroslava Puchmertla, které se v takové kvalitě obchodovaly poprvé. Jedním z vrcholů podzimní sezony byla aukce velkého konvolutu děl Bohuslava Reynka v pražském Dorotheu. Pro arte vlastní stejně kvalitní soubor a jsem přesvědčen, že zisk krásných Reynkových grafik znamená nezanedbatelnou finanční i estetickou hodnotu.

Adam Hnojil (*1976) je odborníkem na české malířství a sochařství. Jako kurátor byl podepsán například pod letošní výstavu Impresionismus! Nálady a imprese ve francouzském a českém umění v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Fond Pro arte původně vznikl jako společný investiční projekt tří přátel, od jara 2014 je otevřen i dalším investorům. Minimální vklad, který musí zájemce o investování jeho prostřednictvím složit, je 125 tisíc eur, což vychází z evropských regulací pro tento typ fondů. Pro arte je standardním fondem kvalifikovaných investorů, který podléhá dohledu České národní banky a pro který platí stejná pravidla, jako pro fondy investující do akcií nebo komodit. Galerie Pro arte sídlí na Malé Straně na adrese Tržiště 13. Do půlky prosince v ní je možné zhlédnout výstavu prací slovenského umělce Stana Filka ze 70. a 80. let. www.proarte.cz

Rozhovor původně vyšel v listopadovém čísle Sběratelských novin.